Roku 1774 si vídeňský lékař Franz Anton Mesmer vyslechne příhodu, která se stala jezuitskému knězi, když doprovázel jistý manželský pár po Vídni. Ženě se udělalo nevolno od žaludku a poručila, aby jí byl přinesen magnet, který si následně přiložila na břicho a zázračně, po nějaké chvíli, nevolnost odezněla. Magnety mají prý léčivou sílu. Čtyřicetiletý Mesmer, který dosud nevyužíval nijak zvlášť svého lékařského vzdělání a ve svém ohromném sídle každodenně vítal učence, filosofy a hudebníky (mezi nimi i mladého Mozarta) k diskuzím, od nynějška svůj dům prohlásí za dům vědy a medicíny. Rozhodne se, že experimentálně prozkoumá údajnou léčebnou sílu magnetu.
Pacientům přikládá různě tvarované magnety na různé části těla nebo magnetem opisuje tělesné křivky nemocného. Přesvědčení o léčivém magnetismu stále roste. Snaží se pak také zmagnetizovat vodu, do které se pacienti ponoří, čaj, který pijí a dokonce i zrcadla. Jako vzdělaný vědec své doby si Mesmer však uvědomuje, že nestačí jen shromažďovat příklady uzdravení, ale léčivou sílu magnetismu je třeba i zdůvodnit, odhalit její příčiny.
Mesmer nebyl jen lékařem, ale také doktorem filosofie. Ve své disertační práci předpokládal jistou pralátku či fluidum, které proniká celým vesmírem, všemi věcmi ve vesmíru včetně člověka. Nyní, když se věnuje působení magnetu, ztotožní svou představu všepronikajícího fluida s magnetismem. Magnet má léčivou sílu, protože působí na tzv. animální magnetismus vlastní každé živé bytosti.
Po dobu dalších čtyř let se jméno Franze Antona Mesmera nese celou Vídní a jeho metoda oslovuje všechny druhy lidí. Mesmer dokáže vyléčit i pacienty, které jiní lékaři označují za nevyléčitelné. Známý je případ mladé slečny Paradiesové, geniální slepé klavíristky, které jeho léčba vrátí zrak. V takových případech je očekávatelné, že se ostatní lékaři začnou bouřit a osočovat Mesmera z mastičkářství. Oficiální lékařské kruhy se snaží všemi způsoby zastavit šíření magnetické metody a Mesmer je nucet se z Vídně přesunout do Paříže, kde je všeobecně atmosféra nakloněna všemu, co s sebou nese prvky tajemna a zázraku.
V Paříži téměř okamžitě získává Mesmer respekt ve vyšších společenských kruzích, okouzluje madame Pompadour i Marii Antoinettu. V této době Mesmer zdokonaluje svou metodu léčby a vrcholí myšlenka, že nejde jen o magnet samotný, který vede k účinnému vyléčení, ale nesmírně důležitá je přítomnost a působení magnetizéra. Prostředkem léčby tedy nemusí být jen přikládání magnetu, ale také dotek magnetizéra.
Léčebné procedury dostávají až obřadní podobu. V tmavé magnetické místnosti, kde jsou zvuky tlumeny silnými závěsy a koberci, kam pouze slabě doléhají hudební akordy z oddělené místnosti, sedí v kruhu několik lidí, kteří se dotýkají konečky prstů. Hudba má nesmírně důležitou úlohu. Některé tóny uklidňují, některé vzbuzují napětí a dnešním jazykem bychom řekli, že dokážou uvádět lidi do transu. Mesmer vstupuje do místnosti až teprve po nějaké době, kdy je podle něj navozena správná atmosféra k magnetickému působení. Poté magnetem krouží kolem vybraného jedince a sleduje reakce.
Tato sugesce působí na každého jedince jinak. Může vyvolat tělesné chvění, vzdechy, vzlykot či smích až k nekontrolovatelným výbuchům smíchu a pláče. Lidé se po místnosti klátí, skáčou, tančí nebo se svíjejí po zemi, blábolí nesmysly nebo nedělají absolutně nic. Cílem je vyvolat tuto psychickou krizi, nejvyšší nervové vypětí, jakožto zásadní předstupeň k uzdravení. Tento stav je zároveň jakousi řetězovou reakcí přenášen na ostatní. Mesmer, aniž to tušil, předznamenal základní východiska psychoterapie (které se dostane prostor až o sto let později), sugesce a hypnózy. Předznamenává také koncept davové psychózy.
Mesmerovy procedury se v Paříži stávají módou a on sám je oslavován jako téměř náboženská osobnost. Není divu, že jej čeká podobný osud jako ve Vídni. Jsou povoláni nejvýznamnější vědci a lékaři Pařížské akademie (mezi nimi například Guillotin či Lavoisier), kteří mají prozkoumat metody magnetické léčby, prozkoumat, zda je tento filosofický systém skutečně vědou. Nemohli popírat, že někteří pacienti se skutečně zázračně uzdravili, na samotné vědce ale metody nezabíraly. S největší pravděpodobností mohla působit jejich skepse vůči metodě, která jim již předem neumožnila podvolit se sugesci.
Magnetické fluidum, které musí Mesmer předpokládat jako podmínku působení magnetu na animální magnetismus, akademie razantně odmítne. Není to hmatatelné nebo jinak smysly vnímatelné, tedy to ani neexistuje. Podle Stefana Zweiga tehdejší vědci zkoumali problém ze špatného úhlu pohledu. Zabývali se totiž existencí magnetického fluida a nikoli aspektem působení magnetizéra, působení hypnózy a působení člověka na člověka.
Mesmerovo učení je tedy oficiálně odmítnuto a ve veřejném tisku karikováno, nicméně žije dál a je dále rozvíjeno dalšími učenci. Například Maxim de Puységur se věnuje zkoumání náměsíčnosti v rámci principů mesmerismu. Dochází také k osvojování si metody hypnózy, která však bude oficiálně uznána jakožto účinná vědecká/léčebná metoda teprve roku 1884, tedy sto let poté, co jsou Mesmerovy metody oficiálně vědou odmítnuty.
Zdroj: ZWEIG, Stefan. Léčení duchem. PRAHA: Odeon, 1988.
Zdroj obrázku: Mesmerized | Science History Institute
