„Hele, Anež a nechceš s náma jet na Madeiru?“, zeptaly se mě spolužačky ze ZČU, které jsou na Erasmu v Braze. No, proč ne? Prý potřebují řidiče a portugalské vnitrostátní lety jsou teď za pakatel. Tak o dva dny později kupuji letenky Porto-Funchal s RyanAirem za 30 EUR, Funchal-Porto s Easy-Jetem za 25 EUR a dobrodružství začíná. Na letišti se scházíme chvíli před odletem a letušky nekompromisně kontrolují zavazadla, všechny batohy se musí vejít do „kontrolní krabice“. Já mám batůžek dle povolených rozměrů – ono taky, co člověk na pět dní u moře potřebuje žejo – ponožky, plavky, trenky, kartáček na zuby a dvě trička – zato spolužačky jedou tradičně vybavené „báglem jako kráva“ a s krabicí zápasí. Po vydatném souboji je batoh narván v krabici a letuška spokojená. Holkám skoro tečou slzy úlevy, protože platit dalších 60 EUR za nadměrné zavazadlo se studujícím prostě nechce.
Madeira má nejkratší přistávací dráhu na světě, končící v moři a lítat tam tak mohou jen nejzkušenější piloti. Není tak divu, že před přistáním svírám půlky a opakuju si Otčenáš. Přistáváme kupodivu velmi hladce, venku 25 stupňů Celsia a první letištní hlášení v němčině. Půjčili jsme si auto a dobrodružství může začít. Musím říct, že řízení na Madeiře je poněkud výzva. Cesty jsou úzké a všude kopečky. Tu levotočivá, tu pravotočivá, bacha křižovatka! Přijeli jsme na ubytko na západním pobřeží ve městečku Calheta a čekala nás další výzva – zaparkovat. Máme půjčené SUV a k parkovacímu místu vede prudká zatáčka v ještě prudším kopci. Náš spolužák – šofér, chudák, couval několikrát, než prostě šlápnul na pedál a doufal, že to někde neodře. Po pár dnech už nám to tolik nepřišlo, ale to první zaparkování bylo teda o nervy.
Na Madeiře se staví zásadně do výšky. Naše apartmá je už takhle ve třetím patře domku a přistavují další. Druhé ráno snídáme na terase a pak vyrážíme na první hike, chtěli bychom k vodopádům. Asi jsme se ztratili, protože sice stoupáme stále výše a výše, vodopád však stále nikde. Nacházíme však opuštěné plantáže a citrónovník. Já neváhám, ten citron prostě musím mít. Utrhnout si čerstvé citrusy přímo ze stromu byl můj dlouhodobý sen, a tak se sápu nejdříve pro citrony a pak pro limetky, beru jen to, co se mi vejde do kapes. Na cestě zpět se pode mnou urval šutr a už se valím z údolí. Naštěstí kotníky přežily a vyvázla jsem jen s pár škrábanci. Během pobytu jsem si splnila ještě jeden sen, a to utrhnout si banán přímo ze stromu.
Madeira se minimálně v posledních letech „proflákla“ trochu více a všichni sem začli jezdit na hiky. Ostrovu se přezdívá „ostrov věčného jara“ nebo „Hawaii Evropy“ a posedlí cestovatelé s krosnou neváhají vstávat v pět ráno, aby stihli ten „sunrise“. I my jsme proto museli na východ slunce vyrazit. Po příjezdu na Miradouro do Guindaste nemůžeme ani zaparkovat, protože je prostě narváno. U vyhlídky létají drony, (především) asijští turisté mají již nachystané stativy a já přemýšlím nad tím, jaké by to asi bylo bez lidí. Podobné pocity jsem měla i u dalších vyhlídek, a to jsme ostrov krás navštívili v dubnu – mimo turistickou sezónu. Všem zájemcům bych doporučila sopečný ostrov určitě navštívit a půjčit si auto. Projet nádhernou krajinu a spočinout na ostrově klidu a pohody. Mimo turistická místa v městečkách opravdu panuje nepopsatelný klid, a ještě jižanštější jih. Velmi dobře se dá také koupat v o něco teplejším oceánu a chytat bronz na pláži.
Na Madeiře si nejde program prostě naplánovat, ale musíte jít s rytmem ostrova, jak vám to jen dovolí. Je možné, že budete chtít na hike a on bude uzavřený, protože fouká, padají kameny a stezka je prostě zavřená. Je důležité toto respektovat, protože když už tam nelezou ani místní, asi na tom něco bude. Madeira se prostě musí užít. Já byla fascinována obrovskou všude přítomnou aloe verou, která prostě rostla jen tak na skále, zahrádkami, ve kterých místo jabloní rostou banánové palmy, a milým přístupem místních. Možná to bylo také tím, že na ně prostě odmítám mluvit anglicky a zkouším těch pár portugalských frází, které jsem se za dobu Erasmu stihla naučit. Snažím se nebýt arogantním turistou, ale pokorně si vážit ostrova i kultury. Anglicky se ve Funchalu samozřejmě domluvíte, troufla bych si tvrdit, že i německy, a místní vás za to neukamenujou, jen mi to osobně prostě přijde fajn. Na Madeiru se chci určitě vrátit, asi nikdy jsem neviděla tolik krásy najednou.
