Pokud od tohoto článku čekáte podrobný popis toho, jak to funguje v dalším pařížském archivu, asi vás zklamu. Samozřejmě se k němu dostaneme, což je ostatně důvod, pro který jsem článek pojmenoval tak, jak jsem jej pojmenoval, ale při vypisování mě napadlo, že bych jej spíše mohl pojmenovat: Jak jsem se pokoušel dostat do archivu Společnosti pro zahraniční misie?
No jak?
Začalo to naprosto jednoduše. Jako běžný pracovní den v Paříži. Archiv Společnosti pro zahraniční misie pro mě byl poměrně důležitý, protože obsahuje paměti misionářů, kteří se ve 40. letech dostali na ostrovy Rjúkjú, kde nějaký čas působili, a lze tak říct, že šlo vlastně o první Francouze, kterým se v 19. století podařilo přiblížit k Japonsku, což je ostatně primární zaměření mé disertační práce.
Žel jsem se do archivu nedostal. Poněvadž je kousek od Invalidovny, rozhodl jsem se do něj jít pěšky. Tak nějak jsem konečně dospěl k poznání, že procházky jsou skvělé, jak pro psychické zdraví, tak pro zdraví fyzické. Ve zdravém těle zdravý duch.
Rezervaci v archivu jsem měl potvrzenou na čas 9:15. Když jsem otevřel Google, zjistil jsem, že pěšky bych tam měl být za 55 minut. Když vyjdu v osm, bude to akorát. Alespoň budu mít nějakou rezervu. Hezky se projdu po Champs-Élysées, dojdu k mostu Alexandra III., obejdu Invalidovnu a pak to „prostě nějak najdu.“
V osm se mi vyjít nepodařilo. Zvykl jsem si na francouzský režim – standardně se pracuje od 9:00 do 17:00, nikoliv od 6:00 do 14:30 jako u nás. V archivu v La Courneuve je to ještě horší. Tam se pracuje až od 10:00. Poněvadž jsem velmi rychle (a rád) zapomněl na ranní vstávání, měl jsem poměrně problém ráno vstát včas. Z bytu jsem vyšel v 8:20 a říkal jsem si, že mám tedy co dělat. Procházka to byla skvělá. Rychlá, ale skvělá. Cestou jsem musel odpálkovat jen dva bezdomovce s taškou z Lidlu (některé věci zůstávají v zahraničí stejné jako v České republice) a jeden pár turistů, který byl ztracen v centru a pravděpodobně nevěděl, kudy má jít. Když jsem šel okolo a oni se zeptali: „Pardon, monsieur, ou se trouve le musée D’orsay?, šel jsem prostě dál. Nějak tady ve mně narostla nedůvěra v lidi, a to jsem kráčel „jižní Paříží“. Došel jsem totiž k poznání, že Paříž se dá v zásadě rozdělit na tři části. Na jižní, tedy Paříž na jih od Seiny, která je Paříží poměrně bezpečnou, střední, což je oblast na sever od Seiny sahající přibližně až ke Gare du Nord (hlavně k Port de la Chapelle),a severní, což je na severovýchod od Gare du Nord, což je oblast v zásadě nebezpečná. Dokonce bych se ji nebál označit za no-go zónu pro turisty. Ale to je téma, pro které jsem si ve svém harmonogramu vyčlenil celý jeden článek (mrk, mrk, berte to jako teaser).
A já byl v jižní Paříži. Konečně jsem si přišel aspoň trošku bezpečně. Procházel jsem okolo jednoho konzulátu a jedné ambasády za druhou. Potkával jsem lidi tak dobře oblečené, až jsem si tam sám v prosté košili a kalhotách připadal jako bezdomovec.
Není instituce jako instituce
Archiv společnosti pro zahraniční misie se nacházel v Rue de Babylone. Čas od času jsem zkontroloval svou pozici na mapě. Nemusel jsem to dělat „tajně“, jako když jsem šel do archivu v La Courneuve. Šlo o oblast natolik bezpečnou, že jsem se ani nebál vytáhnout telefon. Před každou druhou budovou stál sekuriťák, který vítal lidi jdoucí do práce. Pravděpodobně důležité lidi. Prošel jsem dokonce okolo několika budov, na kterých byl nápis ministére. Luxusní čtvrť. Každopádně jsem pár těchto sekuriťáků zmátl. Stále jsem totiž šel rovně a rovně a koukal jsem po názvech ulic. Věděl jsem, že jakmile na jedné z nich spatřím Rue de Babylone, odbočím doleva a po chvilce budu na místě. To se nestalo. Po chvilce jsem totiž zjistil, že jsem zabloudil. Přišel jsem na to poměrně jednoduše. Šel jsem tak dlouho, až jsem nakonec skončil v slepé ulici. Došlo mi, že jsem Rue de Babylone asi přešel. To bylo cca v 9:07. Říkal jsem si, že mám stále čas, a tak jsem kapituloval a nechal jsem si poradit od Googlu. Svůj cíl jsem přešel jen o tři ulice, to ještě není tak hrozné. A tak jsem se na místě otočil a šel jsem zpátky. Někteří sekuriťáci na mě hodili zvídavé očko, ale to stále nebylo nic ve srovnání s očkem, které na mě kousek od archivu hodil příslušník francouzské policie. Vysvětlím.
Když jsem konečně došel do Rue de Babylone, byl jsem překvapený tím, jak je ucpaná. Auto na autě, motorkáři zkracující si cestu jízdou po chodníku. Nevěnoval jsem tomu příliš velkou pozornost… prostě normální kolona. Došel jsem k archivu a na dveřích si všiml nápisu: tohle není vchod, prosím, využijte vchodu v ulici Rue de Bac. A tak jsem došel do ulice Rue de Bac, kde jsem marně hledal vchod. Protože jsem šel do misionářského archivu, automaticky jsem vkročil do první budovy, která byla alespoň maličko spojená s křesťanskou naukou. A tak jsem skončil v Chapelle de l’Épiphanie. V Kapli Tří Králů. Poněvadž však kaple měla na cedulce dodatek: Missions Etrangéres de Paris, myslel jsem si, že mám vyhráno.
Když se ocitnete na místě, které neznáte, ale nechcete vypadat blbě, aplikujete jedno univerzální pravidlo: prostě začnete dělat to, co ostatní. A poněvadž do kaple zrovna šli nějací lidé, následoval jsem jejich příkladu. Přidal jsem se do davu, předstíral jsem, jak mě strašně irituje, že je tady zase tolik lidí (to je hodně důležité – musíte předstírat, že jste štamgast a že přesně víte, co děláte) a držel jsem se ostatních. Sešel jsem s těmi lidmi po schodech do krypty. To ještě není tak hrozný… nalhával jsem si. Hrobky v archivu jsou docela normální, ne? NE? Prošel jsem nádhernou studenou kryptou. Nějak jsem začínal tušit, že jsem asi na špatném místě, ale říkal jsem si – alespoň se tady po dlouhé procházce trošku zchladím. Venku je vedro a tohle je prakticky klimatizace zadarmo. Když jsme prošli kryptou, vyšli jsme po schodech do další místnosti. U dveří stál muž v kněžském oděvu a každého vítal slovy fils anebo fille. Synu/dcero. Bienvenue à la messe. Vítejte na mši. MESSE? MŠE? Such a mess, dammit… Když už se na mě téměř dostala řada, začal jsem předstírat, že jsem si doma něco zapomněl (asi desátek), prostě jsem protočil očima a zakroutil hlavou, pitomě se usmál a zmizel jsem z kaple stejně rychle, jak jsem se tam objevil.
Když jsem se opět ocitl na ulici, dopravní situace byla ještě horší. Kolona se nepohnula ani o píď. Co se to tady děje? Kapituloval jsem podruhé a rozhodl jsem se, že zkusím vchod, u kterého je napsáno tohle „není vchod“ . Tonoucí se stébla chytá a já ty dokumenty fakt potřebuji. Prošel jsem kolonou, úspěšně jsem se vyhnul několika motorkářům a ocitl se před starými známými dveřmi. Tohle není vchod. A fakt nebyl. Došel jsem k tomu jednoduchou dedukcí – když jsem se o dveře opřel, ani se nepohnuly. Po mé levici bylo několik zvonků se jmény. Nic s nápisem recepce nebo kancelář. A tak jsem vsadil na štěstí a zazvonil na první, který mi přišel pod prst. Z druhé strany se ozval milý ženský hlas. Čekal jsem poprask, výtku nebo někoho nepříjemného. Tohle mě mile překvapilo.
Vysvětlil jsem paní svou situaci, byť některé detaily jsem vynechal (například návštěvu krypty). „Dobrý den, mám rezervaci do archivu na 9:15,“ už bylo skoro deset, „a nějak jsem se ztratil a nemůžu najít vchod.“
„Ano, musíte obejít budovu a vstoupit z Rue de Bac.“
„Z Rue de Bac?“
„Ano, pane.“
„Obejít budovu?“
„Ano, pane.“
„Dobře děkuji.“
Z Rue de Bac? A mám si s sebou vzít rakev, nebo tu tam mám nechat? Bude stačit občanka?
Nevzdal jsem to. Obešel jsem celou budovu dokola… a na druhé straně budovy se mi dostalo odpovědi na všechny mé otázky. Několik silnic bylo uzavřených. U ústí přibližně tří ulic stáli policisté a odváděli dopravu jiným směrem. U jedné budovy se starými zlatými vraty jako vystřiženými z pohádky Kráska a zvíře čekala limuzína, u které stálo několik policistů se samopaly v rukou. Před nimi byli tři kameramani a několik připravených moderátorek. Uzavírka a policie odhánějící každé auto a každého pěšího mi znemožnila jít dál.
„Neprojdeš dál!“ jak by řekl Gandalf. Ale já neměl Balrogovu odvahu, a tak jsem si jen odfrkl a čekal.
Poněvadž jsem už měl něco málo v nohou a fakt se mi znova nechtělo procházet okolo naštvaných řidičů v koloně, řekl jsem si, že nebude od věci si trošku oddáchnout. A tak jsem čekal, dokud si mě jeden policista nevšiml a rukou mě neposlal pryč. Poněvadž jsem nechtěl nic riskovat, otočil jsem se na podpatku a poctivě se vzdálil. Zaplul jsem do nejbližší trafiky, abych si koupil láhev s vodou. V tu chvíli mě dokonce napadlo, že bych v trafice mohl koupit dědovi skvělý suvenýr – francouzské cigarety! Čímž jsem se prozradil:
„Promiňte pane, ale nemáte nějaké typické francouzské cigarety?“
„Nějaké typické francouzské cigarety?“
Prodavač mi prodal krabičku Gauloises a zeptal se odkud jsem.
„Z České republiky“ odpovídám s úsměvem.
„Jo taaak, pojďte se mnou, pane, pojďte,“ prodavač mě dovedl k stojánku s novinami a ukázal na nějakého pána. „Znáte ho?“
Koukal jsem na fotografii Daniela Křetínského s Emmanuelem Macronem. „Kterého máte na mysli?“ zeptal jsem se jako úplný primitiv. Nepoznáte vlastního prezidenta?
„Křetinského,“ v jeho pojetí Kretanski.
„Vypadá to česky, co je s ním?“
A pak se prodavač rozhněval a začal neurčitě mávat rukama a ukazovat na domy v okolí. „Všechno to tady koupil. Je to Čech stejně jako vy. Proč si kupujete domy ve Francii? U vás nic není?“
Copak za to můžu já? Drahý pane, já v tom vašem skvělém hlavním městě počítám, jestli si můžu dovolit celozrnný chleba, nebo další týden zůstat na bílém. Poslušně jsem se pánovi za Křetínského omluvil a dodal, že krom občanství toho moc společného nemáme. Pak jsem dodal: „A co mu zbývá? Musí kupovat ve Francii, protože u nás už všechno skoupili Asiati.“
„Asiati?“ překvapil se. „Asiati v České republice?? Máte tam hodně Asiatů?“
„Docela jo.“
„Hrůza, tenhle svět.“
Na to jsem neměl co říct. Samozřejmě jsem byl na straně Asiatů, poněvadž tento prodavač je házel do jedné krabice se všemi Slovany.
Poctivě jsem zaplatil za vodu a cigarety a šel o dům dál. Jedenáct euro za krabičku? Být kuřákem ve Francii musí být pěkně drahé hobby.
Jakmile jsem přišel domů, okamžitě jsem do archivu napsal omluvný e-mail. Ředitelka mi okamžitě odpověděla a musím říct, že byla velmi milá. Vysvětlil jsem jí svou příhodu a ona mě politovala a nabídla mi náhradní termín… ještě v ten stejný den. A já si řekl, že na jeden den mi to bohatě stačí a že chvilička francouzského volna s nádechem revoluční la liberté mi neuškodí, a tak jsem zaplul do postele a celý den jsem na Nintendu hrál Star Wars.
Pokus číslo dva
„Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky,“ řekl jednou Herakleitos. Obecně je toto sdělení přijímáno tímto způsobem: „Neuděláš dvakrát stejnou chybu.“ Ale ve skutečnosti tím Herakleitos myslel něco jiného. Myslel tím, že voda se neustále mění stejně jako ti, co se jí snaží přejít čili pokaždé, když vstoupíte do řeky, jedná se o jinou řeku a jiného Vás. A jako jiný (homo novus) člověk jsem se rozhodl archiv zkusit ještě jednou… přesto jsem nakonec udělal stejnou chybu.
Když jsem podruhé dorazil ke vchodu, co není vchod, řekl jsem si, že to nevzdám. Jsem už přeci jenom o něco zkušenější – jiný/nový. Ale tahle řeka se bohužel jevila stále stejná. Říkal jsem si, že když ta paní na zvonku odpovídá, tak tam přeci někde musí sedět a musí o mě vědět. A tak jsem zazvonil podruhé a podruhé mi bylo řečeno to samé. Došel jsem k Rue de Bac a celou ji prošel (a to takovým způsobem, že jsem „zabloudil“ až k Le Bon Marché).
Nakonec jsem zase skončil u krypty. Byl to jediný bod, který měl na sobě (doslova) posvátná slova Missions Étrangerés de Paris. To je skvělý začátek. Po delším chození na nádvoří jsem našel kancelář, která vypadala jako informace, a tak jsem se pokusil dostat dovnitř. Objevil jsem další vchod, který nebyl vchod. Zavřeno. Otevřeno jen v pondělí. Jenže ta paní na mě přeci z toho zvonku mluvila! Krucinál?!
Když jsem chvíli přešlapoval na místě a zběsile psal e-mail, zpozoroval jsem, jak nějaký pár odemknul branku z blízké zahrádky a vyšel ven. Využil jsem situace a přeběhl ke dveřím, než je stihli zamknout. Divně se na mě podívali, ale nic nenamítali. Byl jsem uvnitř. Kde přesně, jsem nevěděl, ale hlavní je, že jsem se pohnul z místa. Po chvilce zmateného chození mezi keříky mě odchytl mladý pán, který se s náznakem podezření pokoušel zjistit kdo jsem a co tam dělám. Konečně jsem měl šanci někomu všechno vysvětlit. A tak se mě jen usmál, pozval mě na skutečnou recepci na kávu a poprosil mě, zdali bych nemohl počkat na paní ředitelku.
Velmi rád počkám. Ani nevíte jak…
Konec dobrý, všechno dobré?
Na ředitelku archivu jsem byl připraven. Abych alespoň trošku napravil chaos, který jsem jí v rezervačním systému napáchal, koupil jsem na omluvu čokoládu. Modlil jsem se, aby neměla intoleranci na laktózu. To byla opravdu poslední věc, která mi scházela.
Naštěstí neměla. S radostí ji přijala a dovedla mě do archivu. Šli jsme přes nádhernou zahradu, dokud jsme nedošli k jednomu ze starých, přesto pěkně vypadajících domů. Cestou mi vysvětlovala, že se omlouvá za problémy s vchodem, který není vchod, ale že z nějakého neznámého důvodu se dveřmi lidé mohou dostat ven, ale je nemožné se jimi dostat dovnitř. Nijak jsem její poznámku nekomentoval, ani nad ní moc nepřemýšlel… přeci jenom už jsem zde dnes citoval Herakleita a myslím si, že filozofie tak bylo více než dost.
Sám jsem jí vysvětloval své patálie, obzvláště jsem zmínil příhodu s policistou a samopaly.
„Kdo bydlí na druhé straně vaší ulice? Nechtěli mě tam pustit,“ sděloval jsem.
Na to se paní ředitelka začala smát a řekla, že se jim nediví, protože na druhé straně ulice má sídlo francouzská premiérka.
Supr! Neznám (a vy pravděpodobně také ne) nikoho, komu by se během cesty do archivu podařilo téměř navštívit francouzskou premiérku… ačkoliv podle vážnosti policisty soudím, že bych v lepším případě spíše navštívil francouzskou věznici.
Jsem zastáncem myšlenky, že veselý mindset je základem veselého života. Když se na svět budete dívat zamračeně, stanou se z vás bručouni a život pak nějak postrádá smysl. Vše jsem bral vesele, ostatně tak beru i tento článek, ale abych se stále nevěnoval jen svým šíleným zážitkům a svému šílenému životu, přiblížím vám závěrem i samotný archiv.
Konec dobrý, všechno dobré. Archiv byl maličkou místností o čtyřech stolech. Na dvou byly předpotopní počítače, na kterých nákresy k postavení archy studoval snad i samotný Noe. Na zbylých dvou byly staré čtečky mikrofilmů, které se po pěti minutách používání samy vypínaly. V žádném případě se archiv nedal srovnat s obrovským výzkumným centrem v La Courneuve, avšak měl kouzlo, které státním institucím schází. Když jsem paní ředitelce vysvětlil, čemu se ve své disertační práci věnuji, rozzářila se jako vánoční stromeček. Posadila mě k počítači, vzala do ruky inventář a ukázala mi veškerou korespondenci, kterou budu potřebovat. Čím mě však nejvíce překvapila, bylo, když si ke mně po čtvrt hodině bádání přisedla a zeptala se, zdali nepotřebuji pomoct s francouzštinou. Přeci jenom je trošku jiná než ta dnešní. A já zdvořile přijal… a s radostí. Přejížděl jsem jeden mikrofilm za druhým, dělal jsem si fotografie a do notebooku si psal připomínky, které mi paní ředitelka s profesionálním přístupem sdělovala.
Pak si šla sníst čokoládu, já si od ní vypůjčil nějaké knihy, sedl si ke stolu a pohledem jsem přejel místnost velkou jako dva kolejní pokoje. Šlo vidět, že archivu schází finance, ale na druhé straně mu nescházela péče. V knihovně byly bok po boku s knihami portréty zesnulých misionářů, kteří knihy před několika staletími sepsali. Na stolečku byla řada obrázků s náboženskou symbolikou a hned vedle stojan s letáčky (pravděpodobně dělanými v Canvě) vyvedenými tak pěkně, že se až daly použít jako suvenýry.
V tu chvíli mi došlo, že veškeré problémy za to stály. Bylo to pěkné místo se srdcem a s příběhem a když za mnou paní ředitelka přišla se šálkem kávy a nabídla mi kousek čokolády, jen jsem se usmál a s radostí přijal.
Za celý pobyt v Paříži jsem nepracoval s Francouzem, který by byl nepříjemný nebo přímo hrubý. Všichni lidé byli až neuvěřitelně (navzdory obecně zažitému stereotypu) přátelští a milí, ale pokud jsem se někde cítil opravdu pohodlně, bylo to právě v místě, u kterého jsem málem zabloudil v luxusní čtvrti, narušil mši a téměř navštívil francouzskou premiérku.
Život je plný zajímavých příběhů a milých náhod. Je jen třeba jim otevřít oči.
