Z Bruselu do Weidenu je vlak nejdostupnější volba, a to i při zbytečně pozdní, myšleno last minute koupi (ale jistě, ano, jak jinak). Loučím se s holkama (a reliktem erasmáckého přátelství), a když už se necítím smutně, cítím se rozjařele, ba přímo poťouchle; těším se na to, co má přijít, a to hlavně proto, že nemám ponětí, co to bude. Vím jen tolik: následující týden strávím v německém Weidenu na Letní škole udržitelnosti. Projekt chce přimět mladé lidi přemýšlet o skutečném, respektive praktickém významu slova udržitelnost (jehož užívání přerostlo únosnosti, vymklo se kontrole, vyprahlo). Přijme tedy několik evropských studentů a studentek, rozdělí je do tematických skupin a začne se ptát po způsobech, jakými přiblížit konkrétní firmu konkrétním udržitelným cílům.
První rozumný vlak, myšleno odjíždějící v smysluplnou hodinu, mě z Bruselu do Weidenu dovezl až po začátku úvodního programu. Na nádraží mě vyzvedává upravená dáma v letních šatech a červeném autě. Při úvodních formalitách uvažuji nad novostí celé situace: budu ve styku se zcela neznámými lidmi, s nimiž mám tvořit smysluplnou práci, z níž nevyplyne výplata ani záchrana světa. Břichem začínají poletovat napjatí motýli, ještě si však nevybrali stranu – říká se, že fyzické napětí pociťované při obavách je stejné jako při těšení se a že určující je až úhel pohledu. Sebevědomí a vědomostní rozhled patří k mým slabším stránkám, chuť poznávat osudy a perspektivy k těm přirozenějším – tak se ukaž, bubáku.
Po chvíli mluvení začínám cítit staré koleje. Opakuje se to, co se stává při takřka každé interakci s cizím člověkem: chci poznat jeho trable i radosti, a ještě více důvody, proč je za ně považuje. Deficit rozhledu tak přebije dávka nadhledu, sotva dosedneme do červeného auta; moje hlava teď vzplane v podivně nefalšovaný, skutečný zájem, oddá se slovům řinoucím se z Ditiných úst. Břišní motýli stávají se definitivně motýly dobrými.
Pomalu zjišťujeme, že rozvržení hry se navzdory snahám lektorů a lektorek nechystá vměstnat do jednoho odpoledne.
Když dorazím za ostatními, zdají se být jeden cvrkot, zapáleni do jakési týmové hry (hloučky u stolů, papíry, lepíky, máchání rukama, smích). Myšlenka je prý zhruba taková: my, jako představitelé vymyšlených zemí, máme skloubit přežití vlastních ekonomik s přežitím planety, rozuměj kapitalistických společností uvažujících v kvartálech s omezeným časem na odvrácení klimatické katastrofy. Najs, říkám si. Když se ale zeptám prezidentky naší země (jmenuje se Taťjana, ale možná jen špatně čtu její kudrnatý rukopis), čeho se mám tedy chopit, věnuje mi úškleb. Rozhlédnu se pozorněji a cvrkot se najednou zdá spíš jako lehký chaos. Organizace asi pokulhává, spoluhráčka už nevrle chatuje s umělou inteligencí. Pravidlům hry nakonec plně nerozumíme ani po jejím skončení – tváře studentů zejí vyčerpáním, tváře organizátorského týmu uvízly v zklamaných rozpacích. Kafe, rychle.
Kofein plní účel; přemýšlím. V podobném duchu se nejspíš ponese zbytek týdne, stojí tedy za to přenastavit hlavu: organizátorský tým jsou ve většině učitelé a učitelky pracující ve volném čase na projektu za neblahý peníz pro budoucnost jim neznámých lidí, o níž ví, že bude komplikovanější než jejich vlastní minulost. Čas, který tu trávíme, vytváříme všichni společně. Pobyt není all inclusive, spíš all engaged. Možná bude pár věcí kulhat, ale život holt asi nechodí ladně (vždyť občas sotva jde, zmítá se, jednou šel snad úplně naopak, pozadu?).
Chuť přijít věci na kloub se míchá s nervozitou, projekt, na němž naše skupina pracuje, se rýsuje příliš pomalým tempem. Všechny naděje vkládáme do plánovaných rozhovorů s lidmi z firmy, personálu bílých i modrých límečků: odrazového můstku alespoň nějakých informací o stavu lidských, respektive pracovních práv ve firmě. Jediným dosud dostupným materiálem je jakýsi kodex, odbornou hantýrkou code of conduct, v praxi sladké řeči a cár papíru, nejobecnější možná a ničím nepodložená tvrzení vykreslující společnost jako starající se o všechno a neodpovědnou za nic.
Volný čas, neblahý peníz a přesvědčení o dobré věci – břímě nebřímě.
Chyba lávky. Modré límečky jsou pro jakési důvody omluveny a z bílých dorazí jen jeden postarší, doslova bílý muž věnující se dodavatelským řetězcům. Hned zpočátku zkusí uhrát aut, když se dušuje, že lidská práva nemá v gesci. Aut vybíráme a ptáme se na pracovní podmínky v Evropě i mimo ni, na přesčasy, bezpečnost na pracovišti, chemikálie a emise, poměr v nabírání a propouštění, postavení genderových a etnických menšin. Odpovědi ale drhnou, zaměstnanec zůstává překvapivě neodbytně loajální. Je mu prý známo, že v zemích jako Brazílie či Turecko, kde vyrábí i jeho firma, dochází k výraznému porušování pracovních práv, o tom, že by se tak dělo u nich, však prý nezaznamenal jedinou zprávu. Že firma žádným způsobem nemonitoruje tamní situaci, a nesbírá tak data k odhalení takových případů, ho neznepokojuje – za porušování práv jsou prý odpovědné dané země, a po nich (respektive po fabrikách zde vyrábějících) lze požadovat nanejvýš psaný závazek. Opaření, frustrace.
Rozhovor byl přínosný asi jako brčko v drinku, odhalil však jinou, o něco chmurnější, třebaže logickou praxi – společnosti sice přijímají trendující hodnoty a závazky obalené ve slově udržitelnost – existenciální potřeba zisku, pohodlnost (lhostejnost) a obtížná vymahatelnost jim však brání tato prohlášení zhmotnit. Nejde přitom o obvyklé podezřelé jako Nestlé či H&M, daná německá firma nám byla prezentována jako nadějný pionýr a poctivá snaživka. Zaměstnanec v rozhovoru však pochyboval o přijetí potřebných (a účinných) opatření, dokonce zpochybňoval jejich podstatu a smysl. Samo sebou, zaměstnanec nerovná se firma, vysokopostavený zaměstnanec s bílým límečkem však zůstává bernou mincí, podstatným dílkem mozaiky.
Do finální prezentace zbývá den, pro její zhotovení jsou potřeba aspoň tři. Skupinová práce naplňuje atributy skupinové práce, tj. neefektivitu, nerovnoměrné zapojení a drhnoucí komunikaci. Není zbytí, večer beru Tatianu a notebook na pivo. Zatímco ládujeme slajdy, vypráví mi o ukrajinském venkově: kousek od Lvova pěstuje zeleninu a nemůže pochopit německé vlaky, pro které rozbitá lokomotiva znamená vypadnutí spoje – u nich prý neexistuje, aby vlak nejel, zkrátka jede, v nějakém stavu a o nějaké minuty později, ale jede. Smějeme se, analyzujeme rizika a pozorujeme důchodce, ultimátní majoritu weidenských ulic.
Krizový management: nekudrnatá Taťjana, notebook a pivo.
Nazítří prezentujeme a prezentujeme dobře, v ratingu studentstva dokonce skoro nejzajímavěji, shout out včerejšímu weizenu. Zhodnocujeme možná rizika v daných zemích a firmě doporučujeme zavedení monitoringu, anonymních průzkumů mezi pracovníky, zpracovávání analýz a reportů nebo usilování o různé certifikáty. Jsme stručné a nepříliš konkrétní, dostupná data, kratičký čas a inteligenční kapacity nás ale dál nepustily. V oblasti monitorování pracovních práv bude firma (hlavně ve třetích zemích) stavět na zelené louce, celý proces je tedy na začátku. I kvůli zpřísňující se legislativě na německé i evropské úrovni jí ale nic moc jiného nezbývá. Děkujeme za pozornost, thank you for your attention, aplaus.
V nejlepším se prý má přestat, a tak si po živé noci nechávám uniknout dopolední piknik. Nasedám na vlak (bůh žehnej zpožděním) a při pozorování (jak později zjistím) nadmíru milé a informacemi, talentem i šarmem nabyté Američance přemítám nad hodinami uplynulého týdne. Vůbec nejoblíbenější část na celé věci pro mě představovalo nepohodlí: vypořádávání se s nástrahami skupinových spoluprací, učení se pružnosti při odchylkách od nalajnovaného plánu, přizpůsobování se jinak naladěným lidem – vystupování ze škatulí. Že se zde sešla i řada krásných momentů a přemýšlivých, inspirativních a báječných lidí, vnímám spíše jako bonus. Vedoucí lektorka zmínila jako jeden z hlavních odkazů letní školy právě budování odolnosti. Později mě napadlo, že to jde tak trochu proti konceptu udržitelnosti, že pokud chceme jako společnost o něco usilovat, měli bychom vytvářet takové podmínky, aby nás do cíle došlo co nejvíc, ne jen ti nejodolnější. Pak jsem ale trochu provětrala rám – pokud chce společnost udržet snahy o zdravější planetu, měla by zůstat odolná – nepolevit, ale také se ptát, cítit, chápat, odpočívat, šlofíčkovat, respekovat – udržet se. Uvědomit si, že tyto dvě věci nejdou proti sobě, ale ruku v ruce.
Snový tým snící o lepším světě aneb we shall overcome.
