Z Normandie do Plzně – Konec války pro 2. prapor Rangers

Úvod

Letošní rok oslavíme 78. výročí od osvobození západních Čech spojeneckým vojskem. První americká vojska překročila dnešní české hranice již v dubnu roku 1945, avšak u Chebu je čekala krvavá bitva. Většina amerických vojáků na našem území padla právě u Chebu. Na osvobozování západních Čech se podílelo nemalé množství amerických divizí. Mezi ty nejznámější patří 1. pěší divize přezdívaná ‚červená jednička“, 2. pěší divize ‚Indiáni“ a 3. armáda generála Pattona. Mezi ty méně známé na našem území patří také 2. prapor Rangers.

2. prapor Rangers

Tento prapor vznikl 1. dubna roku 1943, aby se zúčastnil nadcházející invaze na západní frontu. Prošel si Ranger výcvikem, který byl velmi fyzicky a psychicky náročný. Později, když se tento prapor nacházel v Anglii a připravoval se na vylodění v Normandii, prošel si také speciálním výcvikem britských Commandos. Commandos byla speciální jednotka, která se ve válce účastnila již od roku 1940. Výcvik Commandos byl ještě náročnější, než Ranger výcvik. Prapor byl tak připraven na složité úkoly, které na něj čekaly.

První mise

2. prapor Rangers byl rozdělen na 2 oddíly. 1. oddíl s rotami A, B a C se 6. 6. 1944 vylodil na pláži Omaha, jedné z 5 invazních pláží na pobřeží francouzské Normandie, spolu s 1. pěší divizí a 29. pěší divizí (tato událost byla také krásně zachycena ve filmu Stevena Spielberga Zachraňte vojína Ryana, kde byl 2. prapor Rangers vyobrazen). 2. oddíl s rotami D, E a F se vylodil na mysu zvaném Pointe Du Hoc, který rozděloval invazní pláže Utah a Omaha. Cílem 2. praporu Rangers a jeho rozdělení na 2 oddíly bylo, že 1. oddíl pomůže na pláži Omaha s rychlým postupem vpřed do vnitrozemí a vytvořit z pláží Utah a Omaha jedno velké předmostí. Cílem 2. oddílu bylo dobýt mys Pointe Du Hoc, najít děla ráže 155 mm a zneškodnit je, protože byla zaměřena na pláž Utah. To vše pod nepřátelskou palbou.

Pláž Omaha a mys Pointe Du Hoc

Ráno 6. 6. 1944 se spojenci začali vyloďovat po celé Normandii na již zmíněných pěti invazních plážích s krycími jmény Utah (americký sektor), Omaha (americký sektor), Gold (britský sektor), Juno (kanadský sektor) a Sword (britský sektor). První oddíl 2. praporu Rangers přistál v první invazní vlně na pláži Omaha. Byli však přitlačeni k zemi silnou palbou německých vojáků, kteří na ně za pláží čekali s kulomety a děly. V této vlně byly ztráty téměř 95%. Mezitím se druhému oddílu podařilo dobýt mys Pointe Du Hoc, avšak zmíněná děla ráže 155 mm byla přesunuta na jiné místo, než se očekávalo. Rangers si tedy razili cestu vpřed a děla našli více ve vnitrozemí. Jejich úkol, o kterém se od začátku tradovalo, že je šílený a nesplnitelný se zdařil. Na pláži Omaha se vojáci mezitím dokázali skrz pláž probít, ale až přibližně v odpoledních hodinách a celý sektor byl zajištěn kolem večera.

Den D+1 a další mise Rangers

Během následujícího dne čekala na 2. oddíl na mysu Pointe Du Hoc nepříjemnost. Němci zahájili protiútok a začali Rangers tlačit zpět až k útesům. Naštěstí však mys dokázali udržet a dokonce jim přišli na pomoc Rangers z 1. oddílu, kteří se k Pointe Du Hoc dostali z pláže Omaha. Pobřeží Normandie bylo nyní kompletně zajištěno. Spojenci pokračovali dále do vnitrozemí. 26. června 1944 byl dobyt přístav Cherbourg a později v měsíci srpnu také oblast Bretaň a hlavní město Paříž.

Hürtgenský les a kóta 400

Na podzim roku 1944 se 2. prapor Rangers nacházel v Belgii, konkrétně u města Arlon, kde byl doplněn o nové posily.  Následně byl ale poslán do bojů o Hürtgenský les, který se nachází na hranici mezi Belgií a Německem. Zde němečtí vojáci kladli velký odpor, proto do této oblasti byl prapor nasazen. Do oblasti dorazil začátkem prosince, aby dobyl městečko Bergstein, které se nacházelo pod strategicky důležitou kótou 400, kterou bylo třeba zajistit. Rangers tedy dobyli Bergstein a chystali se na útok na kótu. Tu se jim podařilo dobýt po přibližně 30 minutách. Jejich rychlost německé vojáky zaskočila. Momentu překvapení pomohl i fakt, že Němci čekali, že spojenci pošlou hlavně tanky, nikoliv mužstvo. Kóta 400 byla zajištěna, ale Němci brzy poté zahájili protiútok. V té chvíli zde zůstali pouze 4 vojáci aby se postavili mnohonásobné převaze Němců.

Boj o kótu 400

Mezi 4 obránci kóty byl mladý Ranger Melvin ‚Bud“ Potratz, který svoje zážitky po válce sepsal. Vzpomíná, že všichni, kdo kótu ten den bránili byli zraněni, včetně samotného Melvina, kterého trefil šrapnel do stehna. On však svoje zranění během protiútoku ignoroval, taktéž ostatní. V bunkru na samotné kótě byla zřízena polní nemocnice. Německý protiútok pokračoval i následující den, kdy Němci začali i s těžkou dělostřeleckou palbou. Naštěstí se počet obránců za tu dobu zvýšil ze 4 mužů na 25. Melvin přežil i druhý protiútok a kvůli svému zranění byl po boji evakuován a poslán do Anglie. Zpět k 2. praporu Rangers se znovu připojil zanedlouho, do posledních bojů v Německu a Osvobození Československa.

Osvobození Československa

Západočeské město Plzeň bylo konečně osvobozeno 6. 5. 1945. O 4 dny později do Plzně dorazil také 2. prapor Rangers, který pokračoval ve své cestě dále na Přešticko. Prapor zastavil v Dolní Lukavici, kde byl utábořen na nádvoří místního zámku pár měsíců. Jejich úkolem byla nyní ‚okupační“ služba a starání se o místní obyvatele a jejich bezpečí. Stále však nebylo bezpečno, byť válka v Evropě byla 8. 5. definitivně ukončena. Stále se však objevovalo velké množství schovávajících se německých vojáků po lesích, kteří se nechtěli vzdát a Američané měli často za úkol je najít a zneškodnit. Takovým místem bylo bez výjimky i Přešticko.

John Shobey – Ranger s plzeňskou pečetí

Za zmínku rozhodně stojí jeden malý příběh, který začal právě během pobytu 2. praporu Rangers v Dolní Lukavici v létě roku 1945. Ranger John Shobey se 6. 6. 1944 vylodil na mysu Pointe Du Hoc v Normandii. Konec války prožil v Československu kde se seznámil s rodačkou z Dolní Lukavice Zdeničkou Kohoutovou. Stali se velkými přáteli, ale na podzim pro Johna služba v armádě USA a u 2. praporu Rangers skončila. Odjel zpět do států a byl se ctí propuštěn ze služby (tzv. Honorable Discharge).  Následně, v roce 1950, John dostal povolávací rozkaz a byl opět zařazen do 2. praporu Rangers a nasazen ve válce v Koreji. Později pracoval v ocelárnách a oženil se. Zdenička se také vdala, ale ani jeden nečekali, co si pro ně osud připravil. Johnovi v 70. letech zemřela jeho manželka. Začal znovu navštěvovat Dolní Lukavici a Zdeničku. Osud byl tvrdý i k ní. V 80. letech jí zemřel manžel a Zdenička se prvně vydala do Spojených států amerických navštívit Johna, který jí ukázal celý sever Ameriky. V roce 1991 převzal John Shobey od plzeňského primátora historickou pečeť města Plzně. Na počátku milénia se John se Zdeničkou nakonec oženil a žil s ní zde až do své smrti v roce 2003. Ranger John Shobey je pochován na hřbitově v Dolní Lukavici. Zdenička žije dodnes.

Závěr

Druhý prapor Rangers prošel téměř celým evropským bojištěm a dokázal splnit ty nejtěžší úkoly, které na něj čekaly. Pobyt v Československu pro ně byl zaslouženým odpočinkem. V dnešní době, a hlavně u nás v Čechách, však není tak známý, jako některé další jednotky armády USA, které v druhé světové válce bojovaly. Jelikož se 78. výročí osvobození západních Čech blíží, je dobré si i tento známý, neznámý prapor, který byl bezesporu jedním z nejlepších, připomenout.

Zdroje

KLEPSOVÁ, Eva, Dolnolukavicko a části jižního Plzeňska během II. světové války a na cestě ke svobodě, Dolní Lukavice 2022.

BALCAR, Bohuslav, Přešticko-Dolní Lukavice, konec války pro Rangers, Domažlice 2018.

TESAŘ, René J., Strmá stěna smrti, Praha 2010.

Američan. In: Dolní Lukavice [online], [cit. 2023-02-07]. Dostupné z: https://www.dolni-lukavice.cz/hauptmenu/amerikaner/