Evropské turné Johna Calea (*1942), které bylo koncem minulého roku zrušeno kvůli nechvalně známé pandemii, je touto dobou již za půlkou. Součástí repertoáru jsou také některé skladby z nejnovějšího alba Mercy, které vyšlo na začátku ledna letošního roku, a to po dlouhých deseti letech čekání.
Cale má za sebou dlouhou hudební kariéru, za jejíž počátek lze uznat působení v experimentálně rockové skupině The Velvet Underground, kterou založil spolu s Lou Reedem v 60. letech. Díky Reedovi poznal Cale dosud neprobádané temné stránky newyorské hudební branže, třetí stranu ulice, včetně světa závislosti na heroinu. „Jediné, co jsme měli společného, byly drogy a posedlost riskováním.“ Píše Cale, když na Reeda vzpomíná. Společně byli jako jin a jang. Oba přispívali do tvorby tím, co pro ně bylo jedinečné. Lou Reed měl cit pro skládání textu, v němž Cale nacházel až literární hodnotu. Naopak John využíval svých zkušeností s avantgardním přístupem k hudbě a tvořil jedinečnou zvukovou základnu.
Po vydání dvou společných alb The Velvet Underground & Nico (1967) a White Light/White Heat (1968) však došlo k neshodám a možná i vlivem rivality a nejistoty, vyhodil Lou Reed Calea ze skupiny. O dvacet let později spolu sice vydali společné album Songs for Drella (které mělo sloužit jako vzdání holdu Andymu Warholovi) a na začátku 90. let se celá skupina The Velvet Underground ještě jednou spojila na evropské turné, nicméně velcí přátelé se z nich už nestali.
Cale tedy začal sólovou hudební kariéru, přičemž spolupracoval s dalšími významnými hudebníky, mezi nimi například Brian Eno nebo Patti Smith a Iggy Pop, kterým hudbu produkoval. Během více než dvaceti alb rozvíjel svoji specifickou hudební atmosféru, od více popové muziky, až po nejnovější alba, která jsou temnější a využívají prvky elektronické hudby. Mezi jeho nejslavnější úspěchy patří přezpívání skladby Hallelujah od Leonarda Cohena.
Měla jsem možnost vidět rovnou tři koncerty v rámci probíhajícího turné. Moji přátelé jsou velkými fanoušky a jakkoli jsem zprvu nechápala, proč chtějí vidět jeden koncert několikrát, po tom druhém jsem si uvědomila, jak je každý jedinečný a že stojí za to slyšet naživo příjemný hlas Johna Calea třeba tisíckrát. Pochmurnější nové skladby z alba Mercy, střídá živost skladeb ze starších alb, například Guts. Největším zážitkem je ovšem skladba Wasteland, která je oproti originální verzi temnější, prodloužená, více elektronická a práce s basy vyvolává až hypnotizující momenty. Zážitek je znásobený promítaným pozadím, na němž se objevuje znepokojivý videoklip vyobrazující anorexii, hmyz, ženy v maskách a další podobné výjevy.
Je až podivující, jak dobře John Cale vypadá, s jakou energií zpívá a hraje na klávesy, přestože v březnu oslaví své 81. narozeniny. S největší pravděpodobností je ale probíhající turné jedno z posledních, ne-li úplně poslední, kdy jej můžeme zažít zahrát naživo u nás v Evropě. Stále má před sebou koncertování v Praze, Vídni či Mnichově a Barceloně, tedy máme stále ještě nějakou možnost prožít jedinečný hudební a vizuální zážitek.
