Nedávno jsem měla možnost navštívit nastudování hry R.U.R. v plzeňském divadle J. K. Tyla (samozřejmě se studentskou slevou). Jsem velkou fanynkou Karla Čapka a na představení jsem se velmi těšila. Věděla jsem, že hra je zmodernizovaná, ale i tak mě to docela překvapilo, a ačkoli už od zhlédnutí představení uběhlo 14 dní, pořád nevím, co si o něm myslet.
Modernizace technologií
Hra se svým dějem a zápletkou neliší od původního Čapkova díla. Ovšem přenesení hry do moderní doby mi přišlo místy nedotažené. Například Helena Gloryová přikráčí s mobilem a fotí ředitele Domina, k vyhledávání informací používají postavy počítač a internet, a přesto slečnu Gloryovou překvapí, že robotka Sula hovoří více než jedním jazykem. Čekala bych, že ve světě, kde existují roboti takové úrovně, že nahradí popeláře, se lidé nebudou příliš podivovat nad tím, že existuje překladač v kombinaci se syntézou řeči. Dost možná jde o tak malý detail, že zarazil jen mě, ale i tak si myslím, že by místo mluvení různými jazyka mohla Sula ukázat nějaký modernější problém umělé inteligence. Mohla by třeba udělat povedený vtip nebo použít selský rozum a správně odpovědět na otázku „Co je těžší, toustovač nebo tužka?“
Přílišná sexualizace
Dalším prvkem, který mě poněkud zaskočil, byla dle mého názoru přehnaná sexualizace. První část hry je i Čapkem pojatá jako komedie. V původní verzi se ředitel Domin ptá Heleny, zda si jej vezme, a říká jí, že pokud si nevezme jeho zcela jistě se provdá za některého z dalších mužů, kteří řídí továrnu. Ve zmodernizované verzi je však koncept manželství vyměněn za sex. Dominovy řeči o tom, že se s ním Helena musí vyspat a že jestli se s ním nevyspí, vyspí se s jiným lidským pracovníkem, tak působí vulgárně a nepatřičně. Zní to, jako by Helena neměla na výběr a s někým souložit musela. Za mě rozhodně nic, čemu bych se smála.
Kromě těchto řečí bylo do hry přidáno i zbytečné osahávání. Například Helena si přikládá hlavu jednoho z ředitelů na prsa, když je přesvědčena, že hovoří s robotem a přesvědčuje ho, aby bojoval za svá práva. Dále momenty, během kterých se v robotovi Radiovi probouzí „duše“, se neprojevují jen výbuchy vzteku (tak, jak je to v originální verzi), ale také tím, že robotce Sule v jeden okamžik zmáčkne ňadro. Ačkoli tento detail může přispívat k vnímání „probuzených“ robotů jako násilných jedinců, říkám si, zda to bylo nutné. Všechny tyto momenty působily, že do hry byly zakomponované jen pro vyvolání senzace u publika, bez reálného opodstatnění.
Pár pozitiv
Jako pozitivní beru to, že všem ředitelům továrny (kromě Alquista) bylo odhadem maximálně 35, takže jejich láska k 21leté Heleně nepůsobí tak zvláštně, jako kdyby jim bylo třeba přes 40. Také se mi líbilo ztvárnění velmi dramatického závěru hry, kdy na sebe roboti a lidé střílí. Divadelní prostředí nabízí člověku možnost zakusit emoce, které běžně nepozná. Takže jsem se několikrát lekla při simulovaných výstřelech a zažila šok z přestřelky.
Je to nutné?
Je zřejmé, že Karel Čapek by modernizaci neschválil, ale to není cílem hry ani plzeňského divadla. Cílem je přilákat platící diváky. Z tohoto důvodu modernizaci hry chápu. Otázkou je, zda by přišlo méně lidí, kdyby byla hra důvěrným ztvárněním Čapkova nápadu. Já bych určitě přišla a takové představení by se mi líbilo více. Myslím, že Čapkovy hry není potřeba modernizovat, protože jsou v dnešní době stále aktuální a každý člověk si ji do současnosti snadno převede sám. Jednotlivým divákům to dá možnost hlouběji se zamyslet nad významem hry a hledat analogie se současným světem.
Zdroj obrázku: https://www.djkt.eu/repertoar/rur, autorka fotografie: Irena Štěrbová, Martina Root
