Virginia Woolfová byla o dvacet šest let mladší než Sigmund Freud. Když se narodila roku 1882, Freud se již chystal oženit a během pár dalších let objevil spolu s Breuerem slavnou psychoanalytickou metodou „léčby mluvením”. V každém případě se dá říci, že jejich nejproduktivnějším a nejvrcholnějším obdobím byla dvacátá léta 20. století.
Pro Freuda jsou dvacátá léta dobou, kdy jsou ustaveny základy klasické psychoanalýzy a to mu umožňuje začít na těchto základech stavět další teorie. Po zkušenosti první světové války ve spisu Mimo princip slasti přiznává, že vedle pudu sebezáchovy existuje i pud destruktivní, aniž by musel zcela překopat existující teorie. Na základě již ustavené teorie oidipovského komplexu Freud také detailněji rozpracuje rozdíl mezi ženskou a mužskou psychologií ve studii Některé psychické důsledky anatomického rozdílu mezi pohlavími. A konečně je také připraven, koncem 20. let, aplikovat své teorie na historický vývoj člověka vůbec a vysvětlit sociální skutečnost ve slavném spisu Nespokojenost v kultuře či Budoucnost jedné iluze.
Virginia Woolfová během tohoto desetiletí napsala čtyři slavné knihy a několik povídek a esejů, které ji proslavily a které čteme dodnes. Počínaje knihou Jákobův pokoj (1922), v němž testuje svoji experimentální metodu psaní. Její vlastní experimentální metoda pak vrcholí v díle Paní Dallowayová (1925), uplatňuje se však i v dalších dílech K majáku (1927) a Orlando. Ovšem v posledních dvou zmíněných knihách se více začíná zračit také její cesta k hlubšímu zájmu o genderové otázky, které z Woolfové učinily jednu z nejvýznamnějších postav historie feminismu. Zmiňme například i fakt, že v roce 1929 vyjdou knižně její přednášky pod názvem Vlastní pokoj, kde se reflektují těžkosti žen spisovatelek.
Pojí tyto dvě velké osobnosti ještě něco jiného než produktivní období? Feministická literární kritika často směřuje k jejich propojování, a to především proto, že oba reflektují nejen genderové otázky, ale také zkušenost psychické nemoci – Freud jako lékař zvenčí, Woolfová jako spisovatelka a zároveň jako osoba trpící psychickou nemocí, ji popisuje zevnitř. Jejich popisy, jakkoli se liší přístupem, se v mnohém shodují. Například ve dvou jejích knihách (Paní Dallowayová a K majáku) nacházejí interpreti vztahové konstelace silně připomínající oidipovskou situaci.
Woolfová žila v prostředí, kde se hojně rozebírala psychoanalýza. S manželem založili nakladatelství Hogarth Press a Freudovy spisy vydávali (dokonce první ucelené překlady Freudova díla) na popud jejich nejbližších přátel, manželů Stracheyových, kteří studovali psychoanalýzu přímo u Freuda ve Vídni. Její postoj k psychoanalýze byl však ve 20. letech nepřátelský. V dopise přítelkyni z října 1924 dokonce označuje Freudovy teorie za imbecilní. Poté, co stráví poledne se svým bratrem a snachou, kteří jsou také psychoanalytiky, napíše do svého deníku, že je jejich přítomností celý den kontaminován. Jakkoli byla Woolfová celoživotně psychicky nemocná, nikdy nepřipustila psychoanalýzu jako léčbu.
Výsměch psychoanalýze pokračoval až do konce 30. let. Po smrti Freuda teprve Woolfová začíná jeho spisy číst (nebo to teprve nyní přiznává) a dokonce se snaží své deprese vztahovat k jejímu temnému dětství, tedy zkouší na sobě jakousi auto-analýzu.
Byla-li skutečně Woolfová ve 20. letech ovlivňována Freudovými teoriemi, je stále předmětem bádání a zdá se, že nikdo nemůže s přesností říci, jestli to, co vyhodnocujeme jako podobné psychoanalytické teorii, bylo skutečně Freudem inspirováno. Je možné, že prostředí v němž se pohybovala a v němž se Freud diskutoval, jí nevědomky utkvěla v mysli a ovlivnila její představivost. Je také možné, že atmosféra doby, kterou tyto dvě velké osobnosti sdílely, pronikla do jejich teorií a tvorby. Často se ukazuje, že Freudovy teorie byly spíše deskriptivní vůči době ve které žil, než aby vyjadřovaly nějakou nadčasovou skutečnost.
Tak či onak, propojování osobností Freuda a Woolfové stále pokračuje a je předmětem zajímavých diskusí a rozborů. Ať se probírají díla Woolfové a nebo její psychická nemoc, téměř vždy se nám asociuje Freudovo jméno a pro literární kritiku se nabízí ještě mnoho míst nad nimiž lze teoretizovat.
