Zima
Spánkový deficit doplněný o lehké nachlazení.
Bílé stěny v bílém pokoji,
prázdný byt a tvůj pocit vnitřního netušení.
Mezi davy hledáš tvář, která se ti vyhýbá v zrcadle.
Bojíš se.
Střílíš ostrými a míříš do srdce
– vedle.
Osmá hodina, nedělní ráno, mráz přízemní.
Spí vedle tebe, zatímco ty hledáš odpovědi na stropě.
Začínáš otevírat oči pod růžově zbarvenými skly,
konečně vnímáš.
Prvotní pomýlení smyslů se vstřebává.
Tehdy se zeptáš poprvé:
“Co když to vše jednoho dne prostě odezní?”
Tam, zpět, tam, zpět.
Neustále v pohybu a přece se nehneš z místa.
Jsi jen pozorovatel,
vše plyne před tebou, ale bez tvé účasti.
Dvacet dva, červené tulipány.
Bez dozoru.
Přicházíš, už je pozdě, spadl květ.
Dva týdny, pořád cítíš chlad.
Objímá tě v pevném sevření.
Tvé slzy by vydaly na menší rybník.
Stále nenacházíš jediný klad.
Lehký vzor, kontrastní barvy.
Neděláš to pro sebe, ale stojí tě to vše.
Jejich smích je hlavním důvodem tvého neštěstí.
Nevzdáváš se.
Co se asi vyklube z tvojí larvy?
Na druhé místo si zvykáš od narození.
Potemnělý byt, světlo svíčky,
pomalu docházejí stránky.
Prý by to nešlo bez utrpení.
V jedné rovině a stejně stojíš mimo.
Na vrchol rychle a dolů s rozvahou.
Jsi na konci a přitom začínáš.
Přes zatáčky,
cesta vede přímo.
