Archeologové se při svých výzkumech často setkávají s lidskými ostatky. Mohou nalézt jak tisíce let staré kostry uložené v prosté zemi s bohatou výbavou, tak novověké hrobky s rakvemi. Kontexty, ve kterých se pohřbení lidé nacházejí, jsou opravdu různorodé a najdeme v nich mnoho proměnných. Co se však neliší je to, že všechen biologický materiál je zpravidla vyzvednut a podroben dalšímu průzkumu. Archeologové tak narušují pietu daného místa s vědomím, že zemřelé do místa jejich posledního odpočinku už nevrátí.
V české legislativě neexistují přesná pravidla, která by upravovala konkrétní kroky vyzvedávání lidských ostatků a pozůstatků z archeologických kontextů. V praxi se tak setkáváme s rozsáhlým narušováním pohřebních míst za cenu hlubšího poznání. Po interpretaci výsledků z antropologických a laboratorních ohledání zemřelí skončí nejčastěji v muzejních depozitářích (s výjimkou exhumací).
V návaznosti na tuto problematiku se nabízí otázka, zdali jsou takové postupy vhodné a etické. Jsou lidské ostatky opravdu jen věcným artefaktem, nebo bychom s nimi měli nakládat s řádnou pietou a případně je po archeologickém výzkumu pohřbívat zpět? Je tento postup hodný archeologů, kteří jakožto ti nejoprávněnější nejlépe rozumí rituálům spojeným s úmrtím našich předků?
Právní rámec
V České republice upravuje manipulaci s lidskými těly zákon o pohřebnictví. Předpis mimo jiné zakazuje “zacházet s lidskými pozůstatky nebo ostatky způsobem dotýkajícím se důstojnosti zemřelého nebo mravního cítění veřejnosti” (Zakonyprolidi.cz, zákon č. 256/2001 Sb.). Avšak to, jak smí archeolog při odkryvu hrobu postupovat, zákon nijak neupravuje.
Velice diskutabilní je již samotná formulace. Dotkneme se důstojnosti zemřelého tím, že narušíme hrobovou jámu, nebo můžeme hrob kompletně odkrýt a kostru takzvaně začistit? Co když přistoupíme k vyzvednutí a ohledání ostatků? Další otázkou je to, jak se dotkneme mravního cítění veřejnosti. Je to podmíněné peticí s určitým počtem podpisů, nebo frekvencí negativních článků o probíhajícím výzkumu?
Zvláštností legislativy je také fakt, že v určitých případech považuje lidská těla za věc či předmět. Je tomu tak v zákoně o ochraně sbírek muzejní povahy, kde jsou ostatky řazeny do sbírkových předmětů, v přesném znění: “Sbírkovým předmětem je věc movitá nebo nemovitost nebo soubor těchto věcí, a to přírodnina nebo lidský výtvor. Sbírkovým předmětem jsou také preparáty lidských a zvířecích těl nebo jejich částí a kosterní pozůstatky lidské a zvířecí.” (Zakonyprolidi.cz, zákon č.122/2000 Sb.).
Právní normy neurčují minimální stáří archeologických nálezů a v rámci pohřebnictví nezmiňují ani přístup k hrobům pravěkého stáří. Pokud jsou ve výsledku lidské kosti stejnými artefakty jako keramika, bude se s nimi tak zacházet. V praxi tak záleží primárně na vedoucím výzkumu a jeho názoru na tuto problematiku.
Posmrtné motivy
Ohledně přístupu k lidským ostatkům se vedou diskuze již mnoho let. První archeologové v 19. století je viděli primárně jako cenné “trofeje”, které mohli dále prodávat či vystavovat ve vlastních sbírkách. S postupem času se začalo k lidským ostatkům přistupovat s větší úctou, ale jak již bylo zmíněno výše, ani dnes není toto téma vyřešeno. Stále častější je však ohlas i ve společnosti, kdy díky hojně zvěřejňovaným článkům a reportážím o archeologických výzkumech dochází k veřejně debatě.
Nám nejbližší křesťanství je typické inhumací, která představuje stejný způsob, jakým byl pohřbený i Ježíš Kristus. Tělo věřícího musí být nenarušené, protože jedině tak může dojít ke vzkříšení jeho duše. Kongregace pro nauku víry sepsala i přesné informace o pohřbívání zemřelých, kde stojí “Při vzpomínce na Pánovu smrt, jeho pohřeb a zmrtvýchvstání, na toto tajemství, v jehož světle se projevuje smysl křesťanské smrti, je pohřbení do země tou nejvhodnější formou, jak vyjádřit víru a naději ve vzkříšení těla. Církev jakožto matka, která doprovázela křesťana během jeho pozemského putování, v Kristu předává Otci syna své milosti a jeho smrtelnou tělesnou schránku odevzdává zemi v naději, že bude ve slávě vzkříšen. Pohřbíváním těl věrných zemřelých potvrzuje církev svou víru ve zmrtvýchvstání těla a chce tím zdůraznit vysokou důstojnost lidského těla jakožto integrální součásti osoby, jejíž dějiny tělo sdílí.” (Pastorace.cz). Ve světle tohoto pojetí smrti je zřetelné, že jakékoli narušení hrobu by mohlo putování vstříc vzkříšení překazit.
Na českém území se také poměrně hojně setkáváme s židovskými hroby, které je přísně zakázáno jakkoli měnit, natož manipulovat s ostatky. Zemřelí, kteří nebyli řádně pohřbeni, se dle židovské víry ocitnou v největších hlubinách še’olu, tedy podsvětí. Pochopitelně tak mezi Židy panuje strach o to, co by se stalo při narušení pohřebního místa. Pokud se to během archeologického výzkumu opravdu stane, je vždy nutná přítomnost rabína, který na dění kolem rovu dohlíží.
Judaismus a křesťanství jsou náboženství nám nejbližší, díky kterým můžeme lépe pochopit obavy v případě narušení míst posledního odpočinku. V dějinách lidstva vznikl nespočet dalších vír a kultů, které naplňují či naplňovaly životy mnoha lidí a téměř všechny spojují časté motivy reinkarnace, zmrtvýchvstání či shledání se s předky.
Pečlivost pohřebního ritu
U archeologicky prozkoumaných hrobů si můžeme často všimnout podobností, které se opakují v různých obdobích a kulturách před nástupem křesťanství. Hrobové jámy mají často přesně danou orientaci, těla jsou taktéž ukládána s konkrétní závislostí na světových stranách, pevně dané jsou i polohy, ve kterých jsou zemřelí ukládáni. Frekventovaná je pohřební výbava, která obzvláště dokládá péči věnovanou mrtvým. Celková komplexita pohřebních míst je někdy opravdu úctyhodná a nesrovnatelná s dnešním pohřbíváním.
Přestože nemůžeme doložit význam těchto funerálních zvyků, bylo by až slepé nepřisuzovat jim hlubší význam. I ve světle porovnání s dnešními předindustriálními společnostmi se prakticky nesetkáváme s komunitou, která by smrti nepřikládala žádný význam. Jisté tedy je, že naši předkové byli ukládaní s určitou péčí a pravděpodobně za doprovodu nám neznámých rituálů.
Mrtví umí vyprávět
Hroby pro archeologii představují velice unikátní vhled do dob našich předků a často jsou tím posledním, co z daných kultur zbylo. I takto kusé poznatky umožňují sledování určitého vývoje a především díky pohřební výbavě můžeme sledovat i pokroky ve zpracování kovů, ve výrobě keramiky a mnoha dalších předmětů z rozličných materiálů.
Mimo těchto na první pohled jasných artefaktů se v hrobech nachází další neméně důležité prvky, které mohou přispět k vytvoření obrazu tehdejšího světa. Skvělé je využití analýzy DNA, díky které je možné doložit migrace obyvatel a u mladších hrobů dokonce identifikovat zemřelé. Dále můžeme díky speciálním (spektroskopickým) studiím sestavit část dobového jídelníčku a potažmo také rekonstruovat tehdejší floru a faunu.
Některé z nalezených hrobů mohou mít přesah i do zdánlivě nepropojených oborů, protože kosti jsou kupříkladu velice cenným zdrojem dat pro diagnózu různých chorob. Výsledky takových analýz mohou pomoci s řešením nynějších epidemií. Tento fakt by ve světle dnešních událostí jistě silně rezonoval i u některých odpůrců vykopávání hrobů.
Závěrem
Problematika archeologických výzkumů hrobů pravděpodobně nemá jasnou odpověď. To však neznamená, že pro jejich ochranu a zachování piety nemůžeme udělat více. Jedním ze zmíněných nedostatků jsou české zákony, které postupy výzkumů nijak neupravují. Napravení této chyby je však poměrně jednoduše řešitelné. Právní normy by měly vymezit konkrétní postup zkoumání hrobů a lidských ostatků, pro které by zároveň měla vzniknout i specifická kategorie, aby se nepovažovaly za obyčejné věci či předměty. Mělo by se stejně vymezit i nakládání se zvířecími ostatky. Zvířata vždy hrála v našich životech významné role, což dokládají i nalézané pohřby, které se často neliší od těch lidských.
Všechny myšlenky se v této tematice odvíjejí od jedné neznámé – nevíme, co se děje po smrti. Je paradoxní, že nemáme žádný důkaz o existenci duše, tedy ani žádnou indicii k tomu, že by se s ní cokoli po našem odchodu dělo, ale přesto na posmrtném životě (v jakékoli formě) stojí ta nejrozšířenější náboženství. Lidé těmto filozofiím podřizují celý svůj život. Samozřejmě existují i ateisté, kteří smrt berou jednoduše jako konec, ale jejich zastoupení je poměrně malé.
Kde tedy vymezíme pomyslnou hranici mezi tím, co je etické obětovat pro naše vědění a co už nikoli? Důležité je zmínit, že ne vždy je iniciátorem odkryvů archeolog. Často jsou tito badatelé těmi, kteří právě pohřební místa zachraňují před lžícemi a pásy těžké techniky. Bohužel ale nedochází k exhumacím, tudíž ostatky skončí v depozitářích. Bylo by zajímavé zamyslet se alespoň nad konceptem “archeohřbitovů”, kam by se těla z výzkumů druhotně pohřbívala. Ačkoli se už nedostanou na původní místa odpočinku, rozdíl mezi takovým hřbitovem a regály v muzeu není zanedbatelný.
Nezáleží na tom, zdali jsme věřící, nebo ne. Úcta k zemřelým by měla být univerzální. Bohužel tomu tak vždy není, takže se i mezi archeology setkáme například se studenty, kteří si lehají do hrobů a fotí se s nalezenou pohřební výbavou. Setkáme se i s antropology, kteří kosti berou jako obyčejnou věc a taky tak s nimi zachází. Kdybychom měli pevně dané zákony, které by toto upravovaly, tak by se tomuto dalo předejít. Smutný je ale přístup církve, která se nezajímá o hroby svých věřících. Pátrání po zmínce o faráři, který by asistoval při archeologických vykopávkách mi trvalo dlouhou dobu a bylo neúspěšné. Nesmíme ale tyto přístupy generalizovat. Osobně znám archeology, kteří všechny hroby považují za svátost a snaží se do nich zasahovat vždy v co nejmenším měřítku. Věřím tomu, že tento přístup sdílí většina odborníků.
Nikdy už nezjistíme, jestli naši dávní předkové vnímali smrt tak jako my. Avšak můžeme předpokládat, že své blízké pohřbívali s péčí a láskou. Už jen tento fakt nám eticky brání, protože málokdo z nás se ubrání myšlenkám na to, že by se takto měli zkoumat třeba naši rodiče. Byli bychom ale my sami ochotni dát sebe a své hroby do rukou vědců za cenu toho, že se něco přiučí o našem dnešním světě? Po debatách se svými přáteli (kteří nejsou věřící) jsem zjistila, že většina mužů by s tím neměla problém. Naopak ženy se shodly v tom, že by s takovým postupem nejspíše nesouhlasily. Co když na nás v posmrtném neznámu doopravdy čeká další život a narušením těla bychom o něj přišli? Je tedy touha po vědění opravdu tak silná, že nás opravňuje porušovat pohřební místa našich předchůdců?
