Bývá zajímavé pozorovat, když jedno téma přivodí zcela protichůdný názorový střet. O to víc, když obě strany vychází z podložených informací, individuální hodnoty je však postaví naproti sobě. Něco podobného se odehrálo u našich západních sousedů, když tamní vláda koncem května přijala tzv. 9-Euro-Ticket. Posledním srpnovým dnem tento experiment končí a Německo řeší, co dál.
Opatření pochází z dílny Zelených a bylo součástí vládního balíku proti inflaci. Stát vyhradil 2,5 miliardy eur a Němcům i cizincům zařídil veřejnou dopravu za desetinu toho, co by platili běžně. Od června do srpna se tak německými regionálními vlaky, tramvajemi nebo autobusy oproti běžným 86 eurům na měsíc (v Hamburku jde až o 115 eur) jezdilo za pouhých 9 eur.
Záměr byl jasný – ulehčit německým peněženkám, snížit množství aut v ulicích i emisí ve vzduchu; z druhé strany zněly námitky o rozhazovačnosti, špatně mířené investici nebo vlacích přelidněním praskajících ve švech – kostky vrženy, živá a kultivovaná debata může začít!
Diskuze z první ruky
„Nejlepší možný způsob transformace mobility za celý moje bytí,“ odpovídá Toni na otázku, co pro ní zlevněné jízdné znamená. S Toni jsme se poznaly na Erasmu, kde vzájemná chemie zafungovala natolik, že s ní trávím konec prázdnin, a 9-Euro-Ticket spolu tak můžeme testovat v praxi. Toni opatření plně schvaluje. Mluví o tom, že dle předběžných závěrů jízdenku využilo až 38 milionů lidí (navrch k běžným 10 milionům) – dle ní dostatečně vypovídající číslo – a že obzvlášť sexy je zlevněné jízdné pro venkovany, jejichž počet převyšoval obyvatele měst až o polovinu. Chudším lidem pak dostupnější cestování může obecně zlepšovat kvalitu života (tento argument shledávám zvláště cool).
Přejíždíme z Mnichova do Lüneburgu, kde se setkáváme s Robertem. Robert je vzezřením stoprocentní hipster, studuje psychologii a ptá se nás, co na celou tu „9-Euro-Ticket katastrofu“ říkáme. Jeho osobně prý vytáčí. Při návratu domů vlakem musel už několikrát celou hodinu a půl dlouhou cestu stát. Vlaky jsou přelidněné, situace neúnosná a vinu nese slevová jízdenka.
Toni uznává, že množství cestujících je problém, dle ní ale dlouhodobě řešitelný. Namítá, že přeplněné vagóny vypovídají o potenciálu železniční dopravy a že podobně odvážná řešení jsou přesně to, co je v době krizí potřeba. Debata chvíli pokračuje, nakonec se shodnou někde uprostřed – slevu ano, ale nižší, třeba i o trojnásobek. Podobně ostatně mluví i řada vládních politiků a političek. Zelení navrhují zvednout cenu na 29 eur, Markus Söder z CSU podporuje vytvoření roční jízdenky za 365 eur. Opačný názor zastává třeba ministr financí za FDP Christian Lindner, který trvá na tom, že náklady jsou v dlouhodobém horizontu zkrátka příliš vysoké a celý projekt neudržitelný.
Pojďme hovořit!
Na podrobná data o přínosech a slabinách akce jménem 9-Euro-Ticket si veřejnost dle vlády bude muset počkat do listopadu, předběžné studie ale zní slibně – došlo jak k poklesu emisí (zhruba o 6-7 %), tak k nárůstu cestujících ve veřejné dopravě (na jednu pětinu) nebo k zpomalení inflace (až o 2 %). Zastánci opatření tak mají slušně nabitý argumentační zásobník, a pokud chce protistrana jeho úplné zrušení, bude možná muset zapojit trochu fantazie.
Jedno je jisté – jestliže chce německá vláda hledat odpověď na věci jako proměna dopravního sektoru a posun k uhlíkové neutralitě, bez podobně zásadních výdajů se neobejde. Na pozadí války je třeba šetřit, ve světle a teple globálního oteplování je nutné investovat. Dohoda nevznikne bez kompromisů – a ty bez debaty. So lass uns reden!
