Už to tak bývá, že ke studentskému životu patří i nějaká ta brigáda. A tak jsem dohromady skoro pět let, s malými či velkými covidovými přestávkami, brigádničila v obchodě s oděvy. Přijde mi to jako dobrá, občas klidná práce a nemám proč si stěžovat. Naučila jsem se pracovat s penězi, lépe komunikovat s lidmi a potkala jsem spoustu skvělých holek. Jelikož se nezadržitelně blíží konec mého studia, moje brigáda skončila. Rozhodla jsem se tudíž, předložit vám pár svých zážitků.
Většinu toho času jsem pracovala v malém obchodě, kde jsem měla povinnost ptát se každého příchozího zákazníka, jestli mu mohu s něčím poradit nebo pomoci. Takže prosím vás, až vás budou štvát tyhle otravné otázky od prodavačky, tak si vzpomeňte, že je to její povinnost a že jí to otravuje stejně jako vás.
Drtivá většina lidí, kteří k nám přišli nakoupit byli fajn, normální lidi, s nimiž bylo příjemné spolupracovat a vybírat správnou velikost džín. To, co si přečtete níže nemá rozhodně nikoho urazit (možná jen trošilinku pobouřit). Protože kromě těch fajn lidí občas chodí nakupovat velmi zajímaví, snad i kuriózní jedinci.
Jak se zdá, tak nejlepší způsob, jak začít interakci s prodavačkou, je nakráčet do obchodu, zamířit rovnou ke kase, nepozdravit, nerozhlédnout se a vytasit se s naprosto precizně promyšlenou otázkou: „Máte něco na mě?“ Touhle otázkou mě odrovnávali borci i několikrát za směnu. Po tomhle výkopu totiž nastal z mé strany panický výslech: „A co vlastně chcete? A svojí velikost znáte? A ty kalhoty byste chtěl upnutý nebo volnější? Tmavý nebo světlý? Jo vy musíte počkat na manželku, protože ta tohle bude vědět, dobře, tak se zatím podívejte, co se vám líbí.“ Tohle je něco, co mě opravdu znovu a znovu udivuje. Někteří chlapi prostě potřebují odborný názor manželky, aby zjistili, nejen to jakou mají velikost, ale i to, jestli jim ty džíny sedí, když je mají na sobě. Vždyť je mají na sobě!!! Jak je možné, že si dospělý, svéprávný muž není schopen sám koupit kus oblečení? Pokud někdo znáte odpověď, hurá s ní do komentářů.
Je také překvapivé, kolik lidí je mírně paranoidních a myslí si, že před nimi to oblečení schováváme. Občas totiž slýchám otázku typu: „Tohle náhodou v modrém nemáte? Třeba někde ve skladu?“ V hlavě pak odpovídám velmi ironicky: „To víte, že jo, schovávám to tam pro vás, pojďte ukážu vám ty naše poklady, které ve skladu máme uložené pro speciální zákazníky.“ Nahlas pak řeknu jenom suché „Bohužel ne.“ No, co nadělám, sklady v takových obchodech jsou většinou dost malé, a tak se jako prodavačky snažíme mít všechno, co jde, na krámě. Takže smůla, žádné další barevné varianty nebo neobvyklé velikosti vzadu neschováváme, ani nejsme schopné vám je vykouzlit nebo narychlo na koleni spíchnout. Je mi to líto lidi, ale musíte se spokojit s tím velkým množstvím hadrů, které vidíte nasvícené na prodejně.
To, co vám popíšu teď, se nestává běžně. Je to spíše rarita, na níž člověk narazí tak jednou za půl roku. Mám na mysli zákazníky, kteří přicházejí s velmi zvláštním požadavkem, který my prodavačky nejsme schopny pochopit, natož ho zájemci prodat. Tak například k nám přišel pán a říkal, že by chtěl svetr bez rukávů. S kolegyní jsme se mírně zarazily, ale řekly jsme si: „Jasně, pán asi myslel pletenou vestu, že?“ Ne, žádnou pletenou vestu, chce svetr bez rukávů. No dodnes nám vrtá hlavou, co to vlastně pán myslel a jestli to někde jinde sehnal. Obdobný případ se nám v obchodě stal ještě s tílkem s rukávy. Člověk si řekne, to je přece tričko. Ale podle zákazníka nikoliv. Takže pokud někdo z vás chce začít podnikat v oblasti obchodu, myslím, že tohle je ta díra na trhu, kterou je potřeba vyplnit.
Samostatnou kapitolu tvoří pánové, většinou 60+, kteří si myslí, že jsou ohromně vtipní, když mají oplzlé řeči a nevyžádané komentáře jako třeba „Slečno, vy jste taková pěkná.“, „A budete mi ty kalhoty zkoušet vy?“ nebo „S váma by mi to šlo i bez pilulky, né jako s mojí ženou.“ Jednou za čas slyší takové kecy asi každá mladá prodavačka čehokoliv. Některé z nás už se naučily takové pány poslat za ruskou vlajkovou lodí i s novým tričkem. A ostatním, i když to neřeknou, je to dost nepříjemné. Tohle by se rozhodně dít nemělo. Pokud nějakého takového rádoby vtipálka znáte, tak mu to prosím vysvětlete. Za všechny prodavačky dík.
Na závěr ještě něco pozitivního. Nejradši jsem měla zákazníky, kteří poradit nechtěli, nic moc nerozhrabali, v klidu si obchod prošli, vyzkoušeli si pár věcí a koupili jen to, co jim opravdu dobře sedělo a co unosí. Rozumní lidé, kteří se v dnešní době nákupních maniaků v záplavě slev moc nevidí. Víte, proč jsem měla tyto zákazníky nejraději? Protože mezi námi vznikla taková tichá dohoda. Já je nechám dělat si co chtějí a oni mě taky. Takže jsem na obchodě svačila, četla, koukala na otázky Václava Moravce a nebo napsala tenhle článek.
