Pokud nežijete v informačním vakuu, nebo nejste pštrosem, který se zdráhá vytáhnout hlavu z písku, tak jistě sledujete situaci na Ukrajině. Už uběhlo několik dnů od doby, co Ruská federace vnikla na půdu Ukrajiny a zahájila „speciální vojenskou operaci“, kterou normálně smýšlející lidé na Západě zvou válkou. Schválně jsem napsal Západ s velkým Z a schválně jsem napsal „speciální vojenská operace“, protože bych se zde chtěl vyjádřit k civilizačním rozdílům a k zamyšlení o lidské civilizaci, k jemuž mě nedávné události vedly.
Inter Arma Silent Musae, napsal kdysi Cicero. Ve válce múzy mlčí. Múza. Řecká bohyně. Inspirace pocházející od samotných dcer velkého Dia, symbol věci lidské, až příliš lidské – umění. Nádhery a ztělesnění ducha. Dalo by se říci, že umění je všemocné. Prosakuje námi a obklopuje nás. Je součástí nás všech a tvoří základní pilíř lidské civilizace. Přesto je třeskot zbraní a trápení umírajících tak hlasité, že i múzy se v době války stáhnou a sledují další věc, lidskou až příliš lidskou – zlobu. Přírodní druh se čtyřmi údy a mozkem tak mocným, že dokáže zlikvidovat veškerý život na zemi, se chopí zbraní a nezná bratra. Kráčí přes mrtvoly. Ruce, které dokáží uchopit štětec, jsou špinavé od krve. Ústa, jenž za dob míru zpívají líbezné písně, se otevírají v pokřiku nesoucím v sobě nenávist. Umělecká duše je zničena, vypuštěna. Stává se horší a zlostnější. Omlouvám se za poetické pojetí, ale občas si tu múzu pustím k tělu více, než je dobré.
Chtěl bych se maličko zamyslet. Chtěl bych jako člověk, který vystudoval historii pochopit, co se okolo nás děje. Nechci být naturalistický, ne-li přímo nihilistický, ale měl jsem pocit, že múzy lidstvo opustily již dávno.
Zvyknuli jsme si na neuvěřitelný luxusní standart. Z našich životů zmizely veškeré problémy, kterým se dnes každý historik učí. Války, epidemie, chudoba, revoluce, bída a strach. Zapomněly jsme na odkaz našich předků a nechali jsme se opít civilizační rozmazleností. Zvyknuli jsme si, že obchody plné zboží, luxusní elektronika, značkové oblečení, pitná voda, rychlá auta a sladká bezstarostnost jsou standardem. Tak moc jsme nadbytek začali brát za samozřejmost, až nám nedošlo, jak cenná je věc, ze které naše společnost vychází. A tou věcí je svoboda. Dlouhodobě jsem měl pocit, že západní společnost žije v nebezpečné nevědomosti. Že svobodu chápe zcela jinak, než je myšlena. Že za svobodu požaduje volbu a to sice volbu mezi iPhonem a Samsungem, Audinou nebo Škodovkou, rohlíkem nebo houskou. Považuje za svobodu skutečnost, že může vycestovat, kam chce a s Fukuyamovským pocitem si nalhávat, že demokracie a kapitalismus dobyly svět. Putin nám ukázal, že to není pravda. Zatáhl nad naším sluníčkem temná mračna a vysmál se nám ledovým deštěm.
V tomhle článku nechci být korektní. Netoužím po tom. Jsem vystudovaný historik, a pokud mě historie něco naučila, tak pak to, že musím být objektivní a konstruktivně kritický. Možná tento zápis poslouží jen jako zrcadlo, které se chystám nastavit každému, kdo bude ochoten dočíst do konce, možná to je jen má soukromá zpověď a nutnost se ze všeho vypsat.
Vyrostl jsem ve světě, kde jsme historii brali jen jako nezáživný předmět na základní škole. Hodina probíhající stereotypním vstupem učitelky a vykládáním jmen a dat bez kontextu by neobohatila nikoho. Pod historií se děti naučily vnímat Sparťany, Římany, nebo středověké rytíře. Braly ji jako součást fantasy, fikce, která se nemůže opakovat. Nádherný příběh plný legendárních příběhů. Když se historie přehoupla do reformace a žáčci začali ztrácet pozornost, bylo vše ztraceno. V dobrém případě se dějepis stihl probrat do konce druhé světové války, v horším do začátku první. Je to tradice z minulého režimu, kdy zkrátka uvědomělým učitelům na probírání moderních dějin „nezbyl čas“, neboť tušili, že by si onen čas museli vynahradit v Jáchymově.
Když jsem vyrůstal, nikdo z nás nevnímal problémy, které se okolo nás objevovaly. O historii se zajímá jen pár vyvolených a zbytek lidí zůstává pavouky v síti, kterou druh Homo sapiens sapiens spřádal po celá tisíciletí. Přitom znalost historie (a humanitních věd obecně) mi dnes přijde důležitější, než kdykoliv předtím.
Ach jak spletitou pavučinu počneme se tkát, když ve jménu komfortu učíme se lhát.
Doba, ve které žijeme, je totiž poměrně srovnatelná s dobou před první světovou válku. Je to něco, nad čím v poslední době přemýšlím docela často a co mi nedá spát. Když to vezmeme pouze okrajově, tak Evropa se na přelomu 19. a 20. století nacházela na „technologickém vrcholu“, stejně jako se na něm nacházíme my a stejně jako se na něm budou nacházet lidé sto let po nás. Nevěřili, že by se v době vlaků, spalovacích motorů, telefonů a železnic mohl vyskytnout krvavý konflikt, který by se přelil do celého světa. Stejně jako tomu nevěříme my v době internetu, smartphonů a televizí se sto padesáti programy. Vždyť jsme přeci civilizovaní lidé, no ne? Přeci nás obklopují múzy, no ne? Stále mluví a stále nás ponoukají do nových věcí.
„Věřím, že je to mír pro naši dobu,“ prohlásil Neville Chamberlain, když se vrátil do Londýna po podepsání Mnichovské dohody. Vždyť „Velká válka“, která byla vybojována v letech 1914–1918 byla přeci „válkou, která ukončí všechny války“ (Herbert G. Wells). Už se nikdy neměla opakovat. A tak byl ve Versailles vytvořen „mír, který ukončil mír“ (Archibald Wavell). A pak přišlo druhé peklo. A po něm další a mnoho dalších. Ve 20. století lidská civilizace prošla těžkou zkouškou. Snad nikdy v historii se vedle sebe neobjevilo tolik násilí – Hitler, Stalin, Mao Ce-tung, Pol Pot, „dynastie“ Kimů, Franco, ale i apartheid, holocaust, genocida ve Rwandě.
Lidé nejsou naivní, stejně jako nebyli naivní ani předtím. Víme, že existuje zlo. Od malička nás nutí uvěřit v jeho existenci, ale stejně vždy jen mávneme rukou a doufáme, že to „nějak přejde“, že se to „nějak vyřeší“. Doufáme, že civilizovaná západní společnost stojící na lidských právech to zkrátka ustojí. Ale pokud mě studium historie naučilo další věc, tak pak to, že lidé se nemění. Je jedno, jaké je století a je jedno, jaký je režim. Lidé jsou schopní všeho. Jsou jako starý muž s Alzheimerovou chorobou, který chodí třikrát denně do lednice. V té lednici jsou tři jídla – zdravé, nezdravé a zkažené. Jednou si dá zkažené, pak se na chvíli poučí, podruhé si dá jídlo zdravé, ale když jde do lednice potřetí, již si nepamatuje které je které a znovu sáhne po zkaženém. Tím starým mužem je lidstvo, jídly minulost a intervaly mezi návštěvami lednic století.
„What we learn from history is that people don’t learn from history.“ (Warren Buffett)
Je těžké (a prakticky nemožné) na pár stránkách rekapitulovat vše, čemu vás studium historie naučí. Ale chtěl bych vám povědět malý příběh.
Bylo, nebylo, před několika tisící lety se ve východní Africe objevili podivní tvorové, kteří disponovali čtyřmi končetinami, byli obrostlí srstí a dokázali chodit po čtyřech. Šlo o primáty, kteří se v důsledku svého evolučního nastavení velmi rychle přesunuli do pralesů. Poněvadž žili na větvích stromů, dala jim příroda velmi dobrý zrak, aby mohli lépe identifikovat plody nejedlé od plodů jedlých. Tím, jak velkou část jejich života plnilo šplhání a sběr plodů, dostali od přírody také do vínku ruku s pěti prsty, aby jim tato práce byla ulehčena. Pod stíny listů, skryti před sluncem a dostatečně vysoko nad šelmami, žili několik set tisíc let. Pak přišla radikální změna klimatu, počet lesů se zmenšil, pralesy změnily své přírodní podmínky a tito tvorové byli donuceni k tomu, aby žili na zemi.
Problémem se ukázaly být šelmy. Zatímco primáti vládli flóře a těšili se titulu neomezených pánů výšin skrytých ve větvích, tak země a veškeré její poklady patřily šelmám. Šelmám, které měly lépe vyvinutý chrup, drápy a čich – vše za jedním jediným účelem. Zabíjet. Trvalo několik tisíc let, než si padlý král větví na nové prostředí zvykl a začal se v něm orientovat. Aby měl proti evolučně lépe vyzbrojeným šelmám šanci, dala mu příroda zbraň jedinečnou a doposud neviděnou – mozkovou kapacitu. Mozkovou kapacitu tak obrovskou, že dokázal vytvořit rozsáhlou smečku s vlastním druhem. Mozkovou kapacitu tak obsáhlou, že dokázal přemýšlet nad vlastními myšlenkami. Mozkovou kapacitu tak obsáhlou, že byl schopen obšírné komunikace se svými druhy a vytvořit myšlenky, které dokázaly zpacifikovat všechny jeho nepřátele.
Začal obrovský souboj mezi vyspělým primátem, který dokázal uvažovat drasticky lépe, než jakákoliv šelma, a zbytkem přírody. Poněvadž však stále mluvíme o primátech, kteří jsou od přírody zranitelnější, získal další schopnost – schopnost milovat a rychle se množit. První parametr zařídil soudržnost smečky – příroda tomuto primátovi vtiskla lásku, aby měl důvod se vždy vracet ke smečce, kterou (nově) „miluje“. Parametr druhý zařídil požitek z orgasmu, aby se primát co nejvíce rozmnožil, smečku rozšířil a početně převážil zbraně svých dravých nepřátel. Když byly šelmy částečně zpacifikovány a tito primáti začali utvářet svá společenství, zjistili, že dokážou svůj mozek a své evoluční instinkty použít i proti sobě samotným.
„Mankind invented the atomic bomb, but no mouse would ever construct a mousetrap.“ (Albert Einstein)
Mnoho těchto „smeček“ se vyvíjelo individuálně – většinou se jejich členové ani neznali. Když tak došlo ke kontaktu mezi odlišnými skupinami primátů, došlo k masakru. K obyčejné evoluční reakci – mozek posloužil jako poplašný zvoneček v hlavě, který svému tělu poručil udělat jednu jednoduchou věc, ke které byl stvořen – zabít. Zabít všechno cizí a strach nahánějící. Všechno neznámé a odlišné.
Některé smečky však brzy získaly navrch. Díky tomu, že se usadily u dobrého místa – u nějaké řeky, či u obdělavatelné půdy, dokázaly své společenství rozšiřovat rychleji. Členové těchto společenství rychle ukojili své základní životní potřeby a začali se soustředit na objevování svých dalších mozkových aktivit. Přišli s myšlenkou měst, ve kterých se smečka mohla usídlit a v klidu žít. Přišli s myšlenkou jazyka, který celou smečku komunikativně sjednotil, a přišli s abstraktním myšlením, které vytvořilo kulturu a politický řád. Do svého čela postavili nejsilnějšího válečníka, který koordinoval útok smečky/společenství/státu na smečky ostatní, slabší a menší. Tím rozšiřoval svou moc a základnu svých vojáků. Došlo k míchání smeček, které sjednotil jeden primát a které jej přijaly za svého vládce. Aby byl udržen řád a aby se vytvořené společenství nevrátilo do svého původního stavu – čili do souboje jednoho proti druhému; do nekončícího boje o přežití – využila vládnoucí vrstva primátů abstraktního myšlení svých poddaných a vytyčila pevné intersubjektivní mantinely, které se pro primáty staly modlou – vytvořila právní řád, vytvořila koncept státu, vytvořila náboženství, kterým vysvětlila všechno, na co nedokázala logicky odpovědět. První generace smečky tato pravidla vnímala jako pravidla kolektivní. Vnímala je jako řád nutný k udržení smečky a k poražení smeček ostatních. Jak však smečka stárnula a změnila se ve společenství a poté v stát, přijaly další generace tyto abstraktní pojmy jako realitu. Potlačily své přírodní pudy, které nahradily za poslušnost a podřízení se moci, která je schopna se postarat o jejich základní potřeby.
Časem se však tyto státy měnily ve víru událostí a tím se měnilo i jejich abstraktní kognitivní nastavení. Každý z těchto států zaručoval své původní smečce to samé, jen vnímání zvyků se měnilo – byly civilizace, které svou společenskou smlouvu (tj. státu s obyvateli – zajištění životních potřeb za poslušnost) postavily na víře, že panovník je božského původu a ovládá tak všechno, co věda doposud nevysvětlila. Pak byly civilizace, co svou společenskou smlouvu kolektivně postavily na potřebě podmanit si ostatní; byly civilizace, co ji postavily na pevném vojenském řádu, který velebil sílu a odvahu mužů a znevažoval postavení žen. Pak byly civilizace, které naopak věřily v nadřazenost žen a mateřského kultu nad podřadnými pracemi v podobě lovu, sběru potravin a boje. Pak byly státy, které experimentovaly s demokracií, avšak silně omezenou demokracií. Časem se dokonce objevila silná smečka, která vyzkoušela království, republiku a poté i císařství. Ať to je jakkoliv, vždycky docházelo jen k střetávání se jednoho státu s druhým. Každý věřil v nadřazenost své společenské smlouvy a byl ochoten ji chránit do poslední kapky krve. Vítězila smečka silnější a lépe zabezpečená.
Poté světu vtiskla řád obrovská myšlenka, která se stala nadstavbou všeho abstraktního myšlení. Primáti začali věřit v jednoho jediného boha, který jim zaručoval společenskou smlouvu za státy, které v tom neustále selhávaly. Zajišťoval jim dostatek jídla, klidu, spánku a míru. Zajišťoval jim komfortní zónu, kterou jim státy nabídnout nedokázaly. Tato myšlenka se lidstvem rozrostla jako rakovina a zakořenila v jejich myslích touhu po poddanosti… poddanosti řádu, který jim po smrti sliboval odměnu. To byla pro vůdce smeček odměna – skupina oveček, stádo, které jim je bezmezně oddáno plníce rozkazy končící smrtí, protože věřilo, že po smrti přijde odměna. Uspokojování životních potřeb se přesunulo z běžného života do života abstraktního. Primáti přestali bojovat o své přežití a popřeli své evoluční pudy, protože začali věřit, že po smrti budou jejich choutky uspokojeny. Došlo k znásilnění přírodních pravidel života.
Po éře tohoto myšlenkového temna přesunuli primáti epicentrum svého abstraktního myšlení jinam – přesunuli jej sami na sebe. Víru v posmrtný ráj nahradili myšlenkou ráje na zemi. Místo boha si začali vymýšlet práva, společenský pořádek, rovnost, volnost a bratrství – což znamená nespoutané a neřízené chování. Odmítli myšlenku řádu a nadřazenosti. Vrátili se ke svým přirozeným evolučním pudům – k dokonalé okřídlené volnosti. Vlivem civilizačních návyků však tvrdili, že volnost vede ke svobodě a svoboda je přirozená. Avšak tento proces trval tisíce let a primáti, jež se ztratili ve svém abstraktním myšlenkovém chaosu, zapomněli na to, že svoboda – ta pravá přírodní svoboda vede jen k neustálému souboji o přežití. Zapomněli, že pravou svobodou se může v přírodě rozumět jen anarchii. Myšlenka práv však zvítězila – byla ukována v několika válkách a několika převratech. Vládcem smečky se teď již mohl stát jen ten, kdo tuto myšlenku schvaloval a kdo přísahal, že se nebude stavět nad ostatní.
Vznikly systémy, ve kterých byla původní přírodní svoboda garantována, avšak poslušnost již nebyla vynucována společenskou smlouvou, která uspokojovala životní potřeby. Ne. Nyní začala být uspokojována penězi. Penězi, které se staly prostředkem rovnosti – každý je mohl získat, každý s nimi mohl naložit, jak chtěl, každý díky nim mohl modifikovat svůj život. To byla rovnost. A když jich primát získal dost, dostal se ke svobodě – díky velkému finančnímu obnosu se stal nezávislým na společenské smlouvě a získal moc nad ostatními – tím do hry vstoupila původní čirá přírodní svoboda. A aby primátům nedošlo, že peníze mají moc jen díky tomu, že v ně všichni primáti kolektivně věří a uctívají je, byl jim představen rámec kultury, do kterého bylo vtisknuto i vzdělání. Byla schválena správn verze událostí a faktů, kterým začali být primáti učeni již od raného věku. Tímto způsobem již v dětském věku přijali zavedené a abstraktní myšlení a přestali se zajímat o důležité otázky. Zkrátka a jednoduše tuto společenskou smlouvu přijali. Odměnou jim je klid… avšak jejich doživotním trestem je pocit bezmoci a bezpráví. Systém však funguje dobře. Primátům nesmí dojít, že jejich státy, rovnost, svoboda a společenství stojí jen na věcech, které reálně neexistují a jsou jen výplodem orgánu, který jim příroda darovala jako zbraň proti šelmám. Oni ji však obrátili sami proti sobě a spoutali se podivnými okovy, které nebyly vykovány evolucí, ale jimi samotnými.
Avšak nakonec tato společenství dospěla do států, kde je volnost myšlení garantována. Je garantována svoboda slova a pohybu, jsou garantována práva a je dovolena kritika. To vede k růstu nových abstraktních struktur. Rozmáhají se myšlenky bojující za úplnou volnost a za úplnou rovnost. Začíná další souboj. Souboj, který je starý jako onen primát sám – souboj o dominanci. Snaha o eliminaci další cizí smečky. Snaha o přežití mezi šelmami. A protože je na zemi těchto primátů více, než by mělo být a protože jsou všichni ovlivněni tolika rozdílnými myšlenkovými proudy, naráží na sebe tyto cizí smečky na každém rohu. To otevírá dveře k další etapě nikdy nekončícího souboje. Souboje, který je dnes zaštítěn svobodou a rovností. Problémem je, že primáti dávno zapomněli na brutální, cynickou a otrlou přírodní svobodu, která je součástí každého z nás. Tato svoboda vede k chaosu a chaos vede k přírodnímu utrpení. Vede ke smrti…
Bylo to složité? Pak se omlouvám. K tomuto přemýšlení mě přivedly kroky Vladimíra Vladimiroviče Putina. Pokud to někdo nepochopil, smečkami jsem myslel státy a tvory lidi. My lidé v sobě máme obecně zakořeněnou potřebu rozlišovat dobro a zlo, bílou a černou, světlo a tmu. Možná je třeba si nalít čistého vína a přiznat si, že v lidech je obojí. Lidé nejsou jenom dobří a jenom zlí, jsou dobří a zlí zároveň. Původní evoluční instinkty se v nás perou s racionalitou a emocemi. Každý tomu jen říká jinak. Je na každém z nás, co si vybereme. Je na nás, jakou si vybereme stranu. Celý život bojujeme mezi jednoduchou volnou: udělat to, co je správné, nebo udělat to, co je jednoduché. A pokud nechcete být „primáty“, nebo „šelmami“, či prostými „tvory“, přemýšlejte nad tím, kterou cestou se vydáte. Je to opravdu důležité. Protože bez znalostí jsme jen zvířata popírající svoje základní instinkty. A já věřím v dobro.
Pokud nám Putin něco ukázal, tak pak že západní civilizace se ze „smečky“ změnila na lidské společenství. A to tak dobré a účinné, až zapomnělo na válku a utrpení. Připustilo si, že výstřely a vraždy jsou možné jen v televizi a definitivně si odvyklo „přírodní svobodě“ spočívající v nutkání praštit souseda po hlavě kyjem. Odhodili jsme svou zášť a nenávist, abychom na společné touze po svobodě a míru vytvořili systém, který se vymyká přírodním zákonům. Máme pravěká těla a jsme přednastaveni k nechápavosti a ke krutosti. Naše emoce jsou jen evolučním pudem, který nás ponouká k vytvoření smeček. Přesto žijeme v systému, kde k sobě dokážeme být milí, kde máme rovnost podmínek, kde můžeme tahat za jeden provaz a kamarádit se a milovat z pravé a čiré lásky. Zkrotili jsme své emoce, odřezali jsme z nich zlo a začali jsme věřit v dobro. Dokážeme si vážit jeden druhého a přes umění můžeme světu ukazovat, že múzy ještě nemlčí a že jsou s námi. Že jsme přeci jenom lidé a ne obyčejná zvířata. Myslete na to. Myslete také na toho, kdo tento systém ohrozil a kdo chce světu ukázat, že lidé se dají kontrolovat jako zvířata. Zavřít do klece, podrobit a bít, dokud nejsou poddajná jako zlomená větev. Máme na víc. Vím to a vy to víte také. Říkáte si, že není v naší moci to změnit, ale poněvadž jste už pochopili, že k zvířatům máme relativně blízko, zeptejte se sami sebe: mají mravenci schopnost ovlivnit stavbu mraveniště? Jeden ne, ale co všichni? Stejně tak se dá posunout svět k lepšímu. Stačí se soustředit na to dobré a potlačit zvíře, které spí v každém z nás. Člověka.
Putin nám ukázal, že naše pudy jsou stále živé a civilizační rozdíly jsou tak hluboké, že je nedokáží spoutat. Ale až na malé rozdíly vycházející z individuálního historického vývoje, se Západ (a tady opravdu zaslouženě s velkým Z) spojil a ukázal, že lidská civilizace stojí za přežití a že práva, svoboda a „lidský“ systém je nutno bránit za každou cenu. Přeci jenom s teroristy se nevyjednává. Putin nám ukázal, jaký je rozdíl mezi „lidskou“ a „zvířecí“ stránkou druhu Homo sapiens sapiens a v konečném výsledku spojil smečku – ne, pardon, civilizaci – která přestávala věřit sama v sebe.
Běžte někoho obejmout. Udělejte dobrý skutek. Vzdělávejte se. Snažte se pochopit svět okolo sebe a přijměte fakt, že znalosti jsou obrovskou zbraní… byť občas dvojsečnou.
Ach, ano, jak je důležité míti Putina? Bez něj bych nad takovými věcmi nikdy nepřemýšlel a myslel bych si, že historie „opravdu skončila“, jenže promiň, Fukuyamo, ona to tak úplně není pravda.
