V roce 2018 vyšla v nakladatelství Absynt v rámci edice Prokletí reportéři kniha Andreje Bána s názvem Slon na Zemplíně: Příběhy Slovenska. Kniha jejímž hlavním posláním bylo dokázat, že Slovensko nejsou jen Tatry.
Příběhy slovenských dějin nejsou ani tak dávné, a bohužel ani tak známé, ač k nim docházelo pod našimi českými nosy. Bán v knize přináší autentické svědectví o klíčových událostech, které formovaly dnešní Slovensko, to vše protkané lehkou melancholií. Například události slovensko-maďarského pohraničí, kdy se členové rodiny nemohli vidět bez toho, aniž by se prokázali platným vízem pro vstup do země i přesto, že jejich domovy od sebe byly vzdáleny v desítkách metrů.
Určitý pocit nostalgie je při čtení této knihy pro devět čtenářů z deseti víceméně nevyhnutelný. Pocit ne(sou)činnosti, který by se měl u českého občana dostavit je nepopsatelný. Je snad tím důvodem našich zkreslených představ o skutečném stavu Slovenského národa lhostejnost? Lhostejnost k zemi, která byla ještě donedávna naší součástí i my byli její. Co je tím, co nás drží v přesvědčení, že za závěsem Beskyd a Bílých Karpat se žije relativně stejně dobře jako u nás? To je jen nástin otázek, které člověku při čtení Slona na Zemplíně vyvstanou na mysli. To a již zmiňovaná melancholie.
Ve výsledku tak kniha působí do jisté míry pochmurně. Na jednu stranu má přiblížit příběhy, které byly (a jsou) pro vývoj a rozvoj Slovenska signifikantní a které se do současné doby nedostaly do veřejného povědomí (alespoň minimálně ne v míře, kterou by si zasloužily). Na druhou stranu jsou to příběhy, které člověka donutí zamyslet se nad tím, kdy nastal ten okamžik, od kterého se na Slovensko začalo postupně zapomínat. Kdy se ze Slovenska stala jen letní atrakce v podobě Tater, které navštěvuje každý rok větší a větší množství lidí, čímž ztěžují životy těch, pro které jsou Tatry (a jejich blízké okolí) domovem. Nemluvě o tom, jaký dopad to má na samotnou přírodu. Zatímco turismus bez pochyby vzkvétá, krásy Tater začínají pomalu, ale jistě mizet pod množstvím odpadků, které zde „nadšení turisté” zanechávají.
Je tedy nutno říci, že tato kniha nabízí to nejdůležitější, co by mohla reportážní literatura nabídnout, a sice zamyšlení, tím spíše nutnost zamyšlení. Bán se nás tak snaží z omylu, v němž jsme ponořeni, vyvést až na světlo, kde se nachází vědění o skutečném stavu Slovenska. O skutečném stavu země, spolu s kterou jsme tvořili samotné srdce Evropy a k níž se nyní nemůžeme otočit zády a jen nečině přihlížet jejímu úpadku.
