Časopis Bulletin of the Atomic Scientists před nedávném publikoval svou každoroční zprávu o tom, jak blízko jsme konci světa.
Zpráva shrnuje výsledek vývoje v oblastech nukleárního zbrojení, klimatické změny a jiných „ničivých technologií“ do prosté metafory: hodin, které odpočítávají čas do půlnoci. Půlnoc znamená konec.
Za rok 2021 jsme se k půlnoci ve skutečnosti nepřiblížili. Zůstali jsme na 100. vteřině. To je snad na první pohled uklidňující, když tento čas nicméně porovnáme s předchozími lety, uklidnění zmizí.
Za studené války, při těch nejnebezpečnějších a nejvyhrocenějších momentech nukleárního zbrojení, ukazovaly hodiny maximálně dvě minuty do půlnoci. Bylo to právě v roce 2020, co jsme se konci organizovaného lidského života přiblížili nejvíce. Je zajímavé podívat se na důvody.
Jako ty hlavní uvádí zpráva nukleární zbrojení, které se stále děje, ač se o něm tolik nemluví. Další důvod je neschopnost vlád začít skutečně jednat proti klimatické změně. Příklad toho vidíme i v Česku, kde se oligarchům jako je „uhlobaron“ Pavel Tykáč nelíbí, že se „většina finančních institucí postupně odvrací od uhlí“, a tak se snaží jednu takovou instituci získat a ve fosilním průmyslu pokračovat. Jak se k tomu vyjadřuje naše nová, od revoluce nejpravicovější, vláda? Nijak. A není divu. Nedá se o ní totiž říct, že by byla kategoricky pro co nejrychlejší ukončení spalování uhlí. O tom vypovídá její vykrucování se z předvolebních slibů. Je to stejné, jako když na loňském summitu v Glasgow změnili na poslední chvíli formulaci „konec uhlí“ na „omezení uhlí“.
Ve zprávě z Bulletin se samozřejmě objevil i covid. V tomto kontextu autoři varují před budoucími, a mnohem vážnějšími pandemiemi, než je ta aktuální. Jednou takovou je „globální pandemie organismů odolných vůči antibiotikům“. Aspoň trochu uklidňující je, že odolnost vůči antibiotikům je způsobovaná jejich nadměrným užíváním zejména v masovém průmyslu. Omezením a eventuální eliminací tohoto průmyslu můžeme tedy této pandemii předejít.
Všeho všudy je situace nyní nicméně následující. Bez nadsázky máme na záchranu světa metaforických sto vteřin. Využijeme je a dovolíme dále existovat organizovanému životu, a nebo budeme diskutovat o tom, že náš aktivismus musí být „klidný a slušný“ a ne „extremistický a přehnaný“?
No pressure.
