Položte si otázku.
Kolik znáte lidí?
A jak dobře je znáte?
Pokud se zamyslím nad lidskými životy, tak se mi jako první vybaví bublifuk. Je to tím, že jednak jsem kdysi dávno odmítl v sobě zabít ono dítě a jednak to je tím, že bublifuk to celé krásně vystihuje. Je to však bublifuk kouzelný, který funguje sám na sebe. A stejně jako lidstvo, tak i on tvoří bubliny. Ty bubliny mohou mít mnoho názvů – může to být pracovní kolektiv, může to být třída, vrstva, nebo jakákoliv jiná sociální skupina. A lidé žijí v bublinách. Když se projdete po ulici, je zajímavé občas přemýšlet nad ním, kdo žije v domech okolo vás. Tak nějak vám dojde, že náhody neexistují. Jen si tu cestu představte – chodíte se špendlíkem v ruce a ty bubliny praskáte. Ničíte tím i tu svou a rozšiřujete si obzor. Boříte stereotypní bariéry a poznáváte nové lidi.
Lidské chování nás ovlivňuje. Naše vlastní, ale i to cizí. Kolektiv je základním stavebním kamenem našeho psychologického vývoje – v abstraktních pojmech – je oním bublifukem, který pak určuje náš život. Spousta z nás přes svou vlastní bublinu není schopna vidět okolní svět. Je to celkem běžné. Chováme v sobě úctu k autoritám, nepochopitelnou vášeň pro slavné lidi, obdiv pro své vzory atd. Ale v zásadě nám uniká jedna základní věc – všechno je to jenom o lidech. A čím víc jich poznáte, tím více bublin v sobě prasknete.
Na začátku jsem psal, že jsem se rozhodl v sobě nikdy nezabít ono dítě. Proč? Protože jsem si o sobě nikdy nemyslel, že bych byl jakási „velká mluvka“, ale když jsem byl puberťák a čelil svým pubertálním mindrákům, potkal jsem na náhodném nákupu pána, který se se mnou dal do řeči. Tenkrát jsem si jen pomyslil, co po mně ten cizinec může chtít, ale jak konverzace postupovala, zjistil jsem, že tomu pánovi je šedesát let. Vypadal tak na třicet. Kupoval si jablečné pendreky a v podpaží držel plyšového medvídka. Rozpovídal se o své firmě a o povinnostech. O lásce ke sportu a životu. Překypoval energií. A když jsem se ho zeptal, jak to udělal, odpověď byla prostá – „Nikdy v sobě nesmíš zabít to dítě, kluku.“
Byla to první bublina, kterou jsem praskl. Kde je napsáno, že jakmile dovršíme osmnáctý rok svého života, musíme být poté 24 hodin denně vážní?
A čím víc lidí poznáme, tím více bublin můžeme prasknout. Proto jsme se s Romanem Kodetem z KHV rozhodli, že by nebylo od věci začít dělat podcasty s významnými lidmi. Čím více jich poznáte, tím více zjistíte, že to v zásadě jsou ti samí lidé, jako jsme my. Všichni máme stejná srdce, stejné svaly a stejný mozek. To, že někteří jdou více vidět, slyšet, nebo je vícero lidí zná, přeci ještě vůbec nic neznamená.
Napadlo nás propojit humanitní vědy se známými osobnostmi, a to jak z vědecké, tak populární scény. Je tak naprosto možné a docela pochopitelné, že se vedle Jakuba Zemana dokáže objevit Lucie Vondráčková nebo Martin Ručinský… a nakonec i několik našich pedagogů. Je v tom určité kouzlo. Můžeme ukázat, jak je naše povolání důležité a jak obrovský smysl humanitní vědy mají. Každý z našich dosavadních hostů má ke vzdělání kladný vztah a musím říct, že jsem se v mnohém poučil sám.
Ani vám nedokážu popsat, jaký to je pocit, když nastane chvíle, během které si odmyslíte mikrofon, zapnuté Audacity a „auru“ hosta. Ten pocit, když se rozhovor přelije v běžnou konverzaci mezi šesti očima (ano, většinou ty podcasty děláme ve třech) a struktura přestává být mantrou, ale jen pomůckou.
Vedle rozhovorů s hosty jsme zaběhli i pořad U hranatého stolu, kde mají možnost zapojit se i studenti samotní. Témata jsou volná a ztracení v konverzaci zaručené. Kdyby někdo z vás měl zájem, nebojte se připojit. Budeme rádi.
A také budeme rádi, když nás začnete sledovat a hlavně kritizovat. Protože vždy je prostor pro zdokonalení.
