Linda Vrátníčková studuje obor Blízkovýchodní studia. Právě nejen tento obor nabízí pravidelně účast na měsíčním pobytu v zahraničí v rámci programu Inter-25, kterého letos také využila, a splnila si tak svůj sen podívat se do Maroka. Jaké je to na jejím oboru, co zažila v Maroku a co jí studium blízkého východu dalo, se můžete dozvědět níže:
Co tě přivedlo ke studiu Blízkého východu a arabštiny až v tomhle životním období? Byla to dlouhodobá vášeň, nebo se to objevilo až později?
Před 25 lety jsem se poprvé vydala s kamarádkou do Egypta. Moc jsem chtěla studovat Egyptologii, ale v ten rok ji neotevřeli. Tak jsem si řekla, že když ten Egypt nemohu studovat, pojedu tam aspoň všechno omrknout naživo. Byla to láska doslova na první nadechnutí. Hned po výstupu z letadla v Káhiře. Do té doby jsem jela jen za starověkými památkami. Vůbec jsem neřešila, že jedu do arabského světa. Dva týdny jsem skoro nespala a jezdila křížem krážem po Egyptu v naprostém štěstí. Po návratu z Egypta jsem hned druhý den našla jazykovou školu v Brně s kurzem arabštiny, a tak to všechno začalo. Studium, cestování, životní koníček.
Arabštinu jsem studovala v Brně na Státní jazykové škole a dálkově i Státní jazykovou školu v Praze. K tomu jsem rozšířila svoje cesty do Sýrie, která se stala mojí životní láskou a druhým domovem, a Jordánska. Bez cestování a kontaktu s arabskou kulturou by člověk to studium tak těžkého jazyka nevydržel. Ke studiu arabštiny jsem si přidala na ekonomce Zahraniční obchod, čímž jsem se brzy dostala na zahraniční oddělení brněnské softwarové firmy, a tak jsem svoje dívčí cesty s baťohem na zádech rozšířila o obchodování např. v Dubaji, Turecku a Sýrii.
Jeden z největších zážitků byl letní kurz arabštiny v Damašku, kam jsem tenkrát odjela s dalšími 4 kamarádkami. Byly to super krásný časy plné úžasných zážitků. Dodnes mám v těch zemích kamarády a jsme v kontaktu.
Pak přišla rodina a revoluce (Arabské Jaro), tak úplně nešlo cestovat. Po očku jsem ale sledovala katedru KBS na ZČU a snila o studiu. A to se povedlo. Jen jsem musela počkat, až děti trošku odrostou a budou samostatnější, protože žiji v Brně a toho cestování mezi Brnem a Plzní je dost. Nikdy ale není pozdě začít si plnit svůj sen! Studia mě rovnou pomohla k praxi v kulturní diplomacii v Káhiře a ke studijnímu pobytu v Maroku. Je to prostě fantazie. 🙂👌
Jaké bylo tvoje první setkání s arabštinou? Pamatuješ si moment, kdy sis poprvé řekla: „Tohle chci umět pořádně“?
No, já když něco dělám, tak pořádně. 🤣
I když nás v kurzu začalo hodně, přesný počet si už nepamatuji, ale cca 20 lidí, brzy bylo vidět, že to beru vážně snad jen já. Na konci kurzu jsme zůstaly dvě. Hanka, která má arabského manžela a já, nadšenec.
To, že jsem si mohla dovolit vyrazit 2-3x do roka na ty svoje cesty byla pro studium veliká motivace. Ona ta náročnost jazyka je veliká, plus člověk neustále naráží na nepřátelské projevy a dotazy, proč se takový jazyk učí a k čemu to vlastně bude. Já se jen smála a říkala, že nevím, že mě to prostě baví.
Ale vím, moc dobře… vždycky jsem měla svojí teorii, že cestování není o památkách. Jasně, že jsem se jela taky podívat, ale třetí antický sloup už člověka až tolik nebaví. Všechny jsou stejný. Pro mě bylo a je cestování o lidech, o příbězích. To, že můžete sedět s dědečkem v horské syrské vesnici a on vám vypráví svůj příběh. To jsou moje sny, cesty, štěstí.
A ta znalost arabštiny vám toto prostě přináší. Otevírá to srdce a možnosti.
Oni samozřejmě všude ocení, když člověk zná alespoň pár slov a snaží se mluvit. Já jsem šťastná, že mohu opravdu už konečně mluvit, naslouchat, smát se s nimi a dokonce umím i recitovat pár oblíbených veršů od velkých básníků.
Hodně lidí vnímá arabštinu jako složitou a nepřístupnou. Jak bys ji přiblížila někomu, kdo ji slyšel jen letmo?
Je to nádherný, ale těžký jazyk. Hlavní problém ale je, že žádná řeč se nedá učit, nebo naučit, když ji člověk nepoužívá. Myslím, že to ji především dělá tak těžkou.
Já se vždy učila moderní spisovnou arabštinu, která je těžká i pro Araby. Nikdo jí nemluví. 🤣
Jejich dialekty jsou o moc jednodušší. Ale se spisovnou arabštinou mohu jet kamkoli a domluvím se všude. Dialektů je mnoho, jsou hodně různé a hodí se spíše jen pro ty, kteří se zaměří jen na jednu specifickou oblast.
Pro mě je to překrásná, znělá řeč, kde se i ty tvrdé hlásky vyslovují něžně. Poslechněte si nějakou recitaci básně a sami uvidíte.
Myslíš si, že cestování člověka mění, nebo naopak jen odhaluje, kým skutečně je?
Věřím, že cestování a poznávání kultur je všeobecně obohacují a má neskutečné výhody pro utváření osobnosti. Samozřejmě, pokud to jsou opravdu cestovatelé.
Člověk, který se naučí žít v jiné zemi, kultuře, s láskou a respektem, už nikdy nemůže být omezený necita. Vytrácí se zcela jakékoli projevy despektu, xenofobie, rasismu a dalších nesmyslů.
Věřím, že cestování a s ním spojené – otevřenost, slušnost, pokora a respekt, by mohla být dnešní společnosti ozdravná a přínosná.
Když jsi na cestě, kde se cítíš opravdu doma?
Cestování mě moc baví. S dětmi objíždíme spíš ten jih Evropy a Balkán. Není to tam špatný, ale já jsem doma v Arábii. 🙂
Každá křivolaká, špinavá ulička, hluk, chaos – mě dělá šťastnou. To, jak jsou na sebe lidé hodní, jak jsou k sobě přátelští. Jak umí být šťastní i v těch jejich nelehkých podmínkách. Je to úplně jiná energie a atmosféra. Já když tam přijedu, a je jedno do které země, jsem tam hned jak doma. Přepnu se do arabštiny, dělám stejné věci, stejně komunikuju, směji se, jsem stejně veselá. Pro každého, kdo chce, mám čas, pozdravím se s ním, pokecám.
Mám moc ráda arabskou kuchyni, tak šťastně jím jakékoli jejich jídlo, rukama, chlebem, jako oni. Nic českého mi nechybí.
Jak jsem už říkala, miluji Sýrii. Tu nejvíc. Je to veliké neštěstí, co všechno se tam stalo a asi ještě i stane. Už nikdy nebude taková, jakou jsem ji znala a zažila. Bohužel.
Teď jsi byla na měsíc v Maroku. Tam se mluví darídžou, což je dialekt, který je v arabštině přeci jen případ sám pro sebe. Mohla bys ji krátce představit a jak ses tam s ní popasovala?
No, tahle holka mi dává zabrat 😀
Zní to víc jak francouzština než arabština. Je to takový zvláštní koktejl.
Já jsem se naučila z darídže jen pár slov, držím si svou krásnou poetickou, koránovou, čistou Arabštinu, jen je problém v tom, že jsou místa, kde mi vůbec nerozumí. 😀 Bohužel líp než arabsky mluví francouzsky, na co nejsem vůbec z oblasti Levanty zvyklá.
Jsi matka tří dětí a zároveň studuješ bakaláře. Jak zvládáš balancovat rodinu, školu a cestování?
No, ještě k tomu přidej zaměstnání na plný úvazek a sportovní ředitelku ragbyového klubu. 😀
Co mohu dodat, nenudím se. Ale já mám svoje životní krédo, že když se chce, všechno jde.
Naštěstí děti mají můj gen a vždy jsem je vedla k samostatnosti. Taky mám veliké štěstí, že jsem potkala svatého muže 😀, on by to ustál málokdo. Bez podpory rodiny a jejich pomoci by to samozřejmě nešlo.
Holt život s divokým srdcem a velkou touhou žít a poznávat.
Jsem moc ráda za to, že jsem se rozhodla ke studiu. Nejen tím, že si plním svůj sen, ale snad jdu také dětem nějakým příkladem, že nikdy není pozdě na nic.
Jak tvoje děti vnímají tvůj vztah k arabštině a Blízkému východu? Přenesla jsi na ně kousek téhle vášně?
No, od mala znají dvě základní slovíčka, yalla (jdeme) a chalas (stačí). To už vědí, že trpělivost dochází a je na čase přestat. 🙂
Když byly malé, nikam jsem nejezdila, ale učila jsem arabštinu v Brně na jazykovce.
Víc se jich to dotýká až nyní, kdy se zase toulám a odjíždím do školy. Je to asi půl na půl, kdy jim chybím a kdy vědí, jak je to pro mě důležité, a pak při objetí vám říkají, mami, je to v pohodě, my to zvládneme, jeď!
Pro mě je nejhorší to loučení, když je opouštím, to padne i slza. Ale jak dorazím, jsem v pohodě. Občas si napíšeme, zavoláme, posíláme si fotky, ale nikdo netrpíme.
Jsou pro mě to nejvíc, co mám, ale nechci být na nich závislá, a ani aby byly oni na mě.
Ještě se mnou na žádné pořádné arabské cestě nebyly, ale věřím, že už brzy konečně vyrazíme. Už jsou ve věku, kdy to bude i pro ně fajn a pak se uvidí, zda jim to srdíčko taky zaplápolá.
Byla jsi v Sýrii, Maroku, Libanonu, Turecku, Jordánsku, Emirátech a Egyptě… Často se o těchto zemích mluví hlavně v kontextu dvou extrémů – konfliktů, nebo letovisek. Jaká je tvoje reálná zkušenost?
Já jsem nikdy v žádném letovisku nebyla a asi ani nikdy nebudu. To mě neláká, nic mi to neříká. To není ani cestování ani dovolená.
Já miluju to jejich, sedět, kecat, koukat, pít kávu a kouřit u toho vodní dýmku… kde je víc turistů, prchám. Miluju i ten smog, bordel, zaplivaný kavárny, křivolaký uličky, starý islámský památky, mešity, minarety, svolávání k modlitbě. To vše mě dělá šťastnou.
A poušť. To je taky veliká láska. Když v ní strávíte více času, ozdravujete v těle snad všechno. Najednou vidíte na kilometry, slyšíte na kilometry. A to ticho. Člověk tam tu hlavu prostě vyčistí. Pro mě je nejkrásnější pouštní krajina na jihu Jordánska, Wadí Rum. To místo je (bylo) dokonalé. Červený písek (železo) a černé skály. Bohužel se o něj začínám bát. Dřív tam byl občas někde beduinský stan, spávali jsme na skalách. Dnes se všude staví kempy s luxusními stany, které mají samozřejmě vlastní koupelnu a klimatizaci.
Za každou horou je buď rozestavěný kemp nebo už dostavený. Je to jedno velké staveniště. Na skále sedí 100 turistů, pozorující západ slunce. To nejhezčí, co měli, si ničí.
Emiráty pro mě taky nejsou, luxus, obchodní domy, pětiproudový silnice, mrakodrapy. Žádná kultura. Jet na dovolenou alá nakupovat v supermarketu není můj sen.
Snad proto, to byla ta Sýrie. Téměř nulový turismus, čistá kultura, velmi vzdělaný národ. Nádherná země plná neskutečně přátelských lidí.
Letoviska obecně neukazují nic z toho, jaká ta země je, ani jací lidé tu zemi tvoří. Konflikty by byly na samostatný rozhovor. Bohužel, vlastnictví nerostných bohatství vytváří velký problém, a všichni se tak stávají šachovými figurkami, kdy je velmi obtížné rozklíičovat, kdo těmi figurkami zrovna hýbe a proč v daném okamžiku.
Teď si hraji s myšlenkou cesty do Iráku. Věřím, že to bude pecka a nová, oblíbená země. V Maroku jsme se dobře sešli s Pavlem, Ondrou a Jájou, taková jedna šťastná „marocká rodinka“ a já už se nemohu dočkat s nimi vyrazit na nové dobrodružství do našich milovaných, zaplivaných… pěkně na divoko, s baťohem na zádech, kam nás vítr zavane.
Na jaký mýtus o Blízkém východě jsi narazila nejčastěji a co bys lidem řekla, aby ho přehodnotili?
No, asi nejběžnější a pořád u nás dokola omýlaný, je ten o postavení žen. Kolikrát jsem slyšela, že má mít horší postavení než pes.
Za mě jsou ty společnosti matriarchální, kult matky je hodně silný. Různé země přinášejí různorodé zvyky a tradice, rozhodně mě bývá často líto paradoxně mužů. 😀
Ženy tu nemusí pracovat, často se chovají jak „princezny Persie“, jak jsme jim z legrace říkali, muži se kolem uspokojování jejich přání jooo naběhají. Kolikrát se na mě dívaly s pohrdáním, když jsem odpověděla, že pracuji.
Určitě jsou velké rozdíly v přístupu rodiny a jak funguje na vesnici a ve městě, ale rozhodně to nejsou žádné chudinky, které nemají práva a zachází se s nimi, kdoví jak.
Je to stejně hloupé uvažování, jak by se někdo mohl dívat na ČR, že když u nás existuje domácí násilí, tak všichni čeští mužové doma bijí své ženy.
Každá země je jiná, i když to jsou Arabové. Každá má svoje zvyklosti, tradice, fungování.
Tento bod musím zakončit jedním starým syrským příslovím:
من لا يخاف من زوجته، فهو ليس رجلا.
Kdo se nebojí své ženy, není skutečným mužem. 😀
