Musím se přiznat, že nejsem nijak zvlášť velký čtenář. Tedy alespoň nebývala jsem. Přerod v knihomola ve mně vyvolala až románová četba. Ale proč právě ta? Ta pokleslá literatura ze sekce pro „nenáročné“? To je otázkou této krátké úvahy.
Romány jsou zpravidla založeny na mezilidských vztazích, nejrůznějších rodinných peripetiích nebo jiných více či méně běžných událostech v lidském životě. Zkrátka barvitě a obsáhle popisují životy cizích lidí, v nichž ale nefigurují žádné nadpřirozené bytosti, kouzla nebo jiné mystické záležitosti.
Čím to tedy je, že mají tyto slohové útvary tolik, pravda převážně ženských, fanoušků? Koho baví na tři sta šedesáti stránkách číst o tom, jak se hlavní „hrdinka“ Vladěna rozvedla se svým mužem a ve finále si ani nenašla jiného? Mě! Ale moc nevím proč. Nejrychlejší a nejsnazší odpovědí asi je, že jsem stejně pokleslá a kulantně řečeno „nenáročná“ jako právě současné romány. Možné to je, ale když tuto verzi pominu, napadá mě (a určitě ne jedinou), že se čtenáři románů s hlavními postavami mohou ztotožnit, jelikož prožívají podobné nebo dokonce úplně stejné situace, a to je na tom uspokojuje. Což je asi pravda, ale co je na tom lákavého, napínavého a vzrušujícího? Co nás nutí danou knihu dočíst až do konce, když z vlastních zkušeností s velkou pravděpodobností tušíme, jak to celé dopadne.
Jistě nás v nich nepřekvapí, že ve skříni jsou schované dveře do Narnie a nebo to, že Harry Potter je vlastně taky viteál. Nepřekvapí nás vůbec nic. Leda by to byla genialita, se kterou jsou autoři schopni vystihnout a autenticky zachytit svět. Ten náš reálný, naprosto všední, ale vůbec ne nudný svět. Nebo alespoň za mě to tak je. Možná není tématika lásky, rodiny a vztahů pro čtenáře nudnou záležitostí. Asi jej sama o sobě napíná zkrátka taková, jaká je. A to i přesto, že od začátku tuší, jak to s tou Vladěnou vlastně dopadne, a na konci knihy se nic nového nedozví. Ale kdo ví. 🙂
