I přesto, že nás distanční způsob výuky zastihl již v minulém pololetí (odpusťte mi ten středoškolský výraz), by asi nikdo nevěřil tomu, že nás bude nadále doprovázet i po zahájení prvního ročníku studia na vysoké škole. Pomineme-li nyní, jak nelehký může být samotný přesun ze střední školy na školu vysokou za běžných, nyní už téměř nepředstavitelných, podmínek. Od neschopnosti zapamatovat si, že profesor už zkrátka není pracovní pozice, ale právoplatný titul a nesprávným použitím tohoto oslovení můžete narušit všudypřítomnou harmonii akademické obce, jejíž jste nyní již plnohodnotnými členy, až po marnou snahu vyznat se ve zbytku vysokoškolské terminologie, nebo dokonce přijít na kloub nekončícímu seznamu tříd a učeben z poskytnutého labyrintu budov.
Traduje se, že prváci bývají vystrašení/vyjukaní/pomalí/nechápající – výběr vhodných adjektiv nechám na vás, něco pravdy na tom jistě bude, avšak zkuste si nyní představit 30 (v tom lepším případě 30) vystrašených, vyjukaných, pomalých, nechápajících prváků (kteří jsou mimo jiné přítomni-nepřítomni, připraveni-nepřipraveni, upraveni-neupraveni) netrpělivě čekajících u svých monitorů, až se ozve hlas přednášejícího a ukončí tak neúprosné ticho, které spolu do té doby zúčastnění-nezúčastnění spolužáci sdíleli.
Čímž se dostáváme k dalšímu bodu, kterým jsou právě spolužáci. Ovšem termín „spolužáci” se může za současné situace jevit až lehce přehnaným, vezmeme-li v potaz, že jediným rozeznávacím znamením (kromě iniciál, samozřejmě) je odstín kolečka, který byl dotyčným samovolně udělen aplikací po jejich úspěšné registraci. Čas od času se ovšem objeví pár odhodlaných jedinců, kteří se rozhodnou odhalit svou tvář a s ní i část svého pokoje (za předpokladu, že opomenou možnost rozmazání či jiný způsob kamufláže pozadí), netrvá to však dlouho a můžete na jejich tvářích zpozorovat výraz, který nasvědčuje tomu, že svého rozhodnutí litují. Na jednu stranu se jim nemůžete divit, přeci jen „pozvat” si domů přes dvacet relativně cizích lidí, se kterými vás spojuje nanejvýš tak stejný vkus co se výběru studia týče a možná ještě stejný ročník narození, to není jen tak. Zvláště potom, je-li pozvání jednostranné a i přes Vámi vynaloženou snahu o odhalení stále hledíte jen na černou obrazovku zdobenou různobarevnými kolečky se dvěma písmeny v každém z nich. Budete-li mít tedy ještě někdy pocit, že roušky znemožňují plynulý průběh konverzace, jelikož kvůli nim nemůžete pořádně vidět mimiku dotyčného, pak věřte, že pokud dotyčného nevidíte vůbec, je to ještě o něco těžší. Snad tedy někdy překročíme tu dělící hranici a ze spoluúčastníků povýšíme na spolužáky, kteří vyjdou společně vstříc tomu zbytku studentských let.
Nejenže nám tedy zůstává identita stále ještě spoluúčastníků (brzy snad však již spolužáků) záhadou, ale především zůstáváme záhadou my pro naše přednášející. Vězte, že věta: „Těší mě!”, není zrovna tím, co byste po třech (téměř čtyřech) měsících studia chtěli slyšet těsně před zkouškou. Co je horší – neznat ostatní nebo nebýt znán?
A jelikož imatrikulace byla stvrzena pouhým podpisem v den zápisu ke studiu, tak tedy tímto slibuji, že budu i v semestru letním poctivě klikat na každou přednášku a každý seminář, kameru budu zapínat, jak jen to bude možné a udělám vše, co bude v mých silách, abych okolní šum (který by mohl rušit mou odpověď ve chvíli, kdy jsem vyzvána k potvrzení své přítomnosti a donucena si na celé čtyři vteřiny zapnout i mikrofon) omezila na minimum.
