Tyto stromy na mě dnes křičí vzezřením svým snad až posvátně.
Tenké větve jako prameny vlasů zdobí černý kmen,
jak šmouhy ledabyle načrtnuté na plátně,
jak trup těla a ruce zakleté vně stěn.
Magie čiší z toho ustrnutí vlastní umrlci,
spanile promlouvají však bůhví odkudsi,
když tanče uhranou neopatrné ty oči hadačovy,
když rozechvějí zem a tiše zpívají své chóry,
mlčky pak začne křičet tělo, jak kořen mandragory.
Netušil, snad nemohl to poutník vědět,
že za slovem jako socha bude nyní vězet,
a spatří stíny tančit – běžet,
v tom okamžení zajatý,
kdy smráká se a není cesty nazpátky,
a les teď hrůzně začíná,
vyprávět mu pohádky.
Kam až tedy vede králičí nora ?
Mezi mechem schovaná ty skutečnosti sněná,
však plná pravdy,
jak stromy němá.
V pohybu mají krásný žal,
ve větru jen tak planou,
tančí,
aby našli hlas,
prosí tou divotvornou podívanou,
snad touží najít nás.
Náhle dozvídám se z toho děsu tance svaté pantomimy:
„Bdělost! Ty Mekko útrap jedinečných rozkoší,
zhouba tvá jsou zlaté vlasy děda vševěda.
Jsi bytost ducha, radosti a smutky rmoucená,
přesto tak krásně zpackaná !
Vzpřímeně kráčíš s urozenýma rukama,
kterými klameš i s citem objímáš,
zříkám i vroucně se ti klaním,
když obraz světa proměn ve tvé dlani, jak jitro kouzelníka máš.“
Snad z líbezných propastí fantazie,
kapkami deště jenž činí všechno živé,
spojující jemnými doteky spěchající světy mlčenlivé,
osloven a propuštěn jsem tedy
a pád do propasti snové,
zažívám snad naposledy.
Jak krásně teď struna strunu kryje,
za hudby lesa člověk s kůží mokrou nadechuje,
když život voní - zrovna lije,
a já jsem zase zpátky na mělčině.
