Dvě soboty nazpět skončila ostře sledovaná jednání, jejichž náplní nebylo nic menšího než budoucnost lidstva. Klimatická konference v Glasgow, označovaná mnohými jako poslední šance pro odvrácení katastrofy, však spíš než vítězství přinesla kompromis. Diplomaté takřka dvou stovek zemí uzavřeli dohodu zavazující vlády k boji se změnou klimatu, a to podstatně intenzivněji než doposud. Tyto závazky jsou nicméně dobrovolné, a představené plány zdaleka nedostatečné.
Průběh summitu přitom provázel relativní optimismus. Zpoza mikrofonů zněla silná prohlášení a burcující projevy. Bylo zjevné, že žádná ze zemí nestojí o status toho, kdo zmařil zastavení klimatické krize. Zde nicméně příběh nekončí. Debaty bývají velmi intenzivní a znění výsledné dohody diskutované do nejmenšího detailu — a na jednom takovém opět ztroskotaly naděje na jakýkoli převratný posun. Lidstvo zas jednou uvízlo v nemastně neslaném kompromisu.
Jeho příčinou byla Indie, jež se na poslední chvíli vzepřela dohodě, a pod výhružkou smetení textu ze stolu si vyžádala změnu formulace. Co dosud pojednávalo o postupném odchodu (phase-out) od uhlí přešlo v postupný odklon (phase-down). Jakkoli banálně to zní, význam není pouze symbolický. I tak marginální slovíčkaření totiž poskytuje značný prostor pro interpretaci, a tak omezuje tlak na zavádění opatření. Jak se nicméně shoduje většina analytiků i komentátorů, vyústění v kompromis je v podstatě údělem podobných jednání. Představa, že se zástupci všech zemí světa shodnou bez větších obětí, byla a zůstává naivní.
Hned zpočátku setkání byly předneseny poměrně významné dohody o ukončení odlesňování nebo omezení vypouštění metanu, oboje v příštích deseti letech. Za poznámku stojí, že první slib byl uzavřen již v roce 2014. Ups, řekl by si jeden. Nečekaný úspěch přineslo oznámení dvou největších producentů emisí — hands down — Číny a Spojených států o ochotě na zastavení oteplování spolupracovat. Jak přesně, to zůstává otázkou.
Nepolevit
Nevyřešený zůstal i problém rozvojových zemí. Třebaže jejich ekonomiky ani neumožnily vypustit množství emisí, jež by stálo za řeč, změna klimatu je pro ně často otázkou přežití. Bohaté státy stojící za tímto vývojem tak slíbily poskytnout finanční prostředky na adaptaci i transformaci k uhlíkové neutralitě. Závazek, podepsán již před dvanácti lety, mluví o sto miliardách ročně. Že je ve skutečnosti potřeba částka zhruba dvacetkrát větší se už zdá jako pouhý povzdych.
Od průmyslové revoluce jsme planetu oteplili o 1,2 stupně. Katastrofální scénáře přichází po překročení 1,5 stupně, destruktivní pak se dvěma stupni. Chceme-li těmto vyhlídkám předejít, potřebujeme více než ambiciózní návrhy na radikální transformaci ekonomik. My ale příští dekádu plánujeme zdvojnásobit těžbu fosilních paliv a navýšit růst emisí o 16 procent.
Přesto flinta do žita (zatím) nepatří. Dohoda vůbec poprvé zmiňuje uhlí a potřebu s ním zatočit, dva největší znečišťovatelé našli společnou řeč. V neposlední řadě se ale země shodly na tom zkusit to znovu a lépe — a to už za rok v Káhiře. Co zbývá zbytku společnosti? Nepolevit. A rozvážně volit své leadery.
