Nedávný květnový konflikt Izraele a Palestiny nám znovu rázně připomněl, jak těžké a nezbytné je přemýšlet o násilí. Pomoci nám v tom může starší, avšak ne moc známá kniha morálního filozofa Teda Honderiche.
Honderich se v základu ptá na neprostou otázku: Může být terorismus ospravedlnitelný?, tzn. můžeme o něm někdy říct, že je správné, a tedy potřebné, aby k němu došlo? Svou reflexi začíná analýzou odpovědí, které nám poskytují naše existující instituce: tradice konzervatismu a liberalismu; tzv. přístup reálpolitiky, dle které je racionální a správné, že první priorita každého státu jsou jeho vlastní zájmy; deklarace lidských práv a svobod; s tím související rezoluce UN; a nakonec i výroky a hodnocení našich západních demokracií. Krom partikulárních problémů každé z institucí, je tu dle Honderiche jedna závažná potíž společná všem.
Totiž říct, že soud je správný, protože je podaný jednou ze jmenovaných institucí, znamená předpokládat, že daná instituce je správná či jakkoliv způsobilá vytvářet autoritativní soudy. Tvrdit, že odsuzování terorismu západními demokraciemi je autoritativní či závazné jenom proto, že jej odsuzují západní demokracie, znamená předpokládat, že západní demokracie tak, jak jsou nyní, jsou správné či způsobilé vytvářet autoritativní soudy. Je to argument kruhem, který neříká, proč je výsledné hodnocení té které instituce morálně závazné.
Autor tak představuje vlastní, jím již léta obhajovaný, morální princip lidství, který nám má pomoci terorismus posoudit racionálním a ne kruhovým způsobem. Tento morální princip jsem popisoval rozsáhleji, když jsem odsuzoval naše nepřijímání uprchlických dětí z tábora Moria na začátku roku 2020. Zde tedy jen ve stručnosti.
Princip lidství říká, že správné jednání je takové, které „racionálními a nikoliv sebeporážejícími prostředky vyzvedne ty v tísni z této tísně“ (60). Tíseň je přitom definována jakožto absence jedné a více „velikých lidských tužeb“ (58). Tyto potřeby jsou následující: základní životní prostředky, věci pro tělesné pohodlí, svobodu od tyranie a moc k sebeurčení, vztahy s druhými, respekt od druhých a respekt sebe, a plody či bohatství kultury.
Honderich dále upozorňuje na to, že ač se prima facie zdá, že princip lidství jakékoliv násilí odsoudí, není tomu tak. V praxi dle něj totiž neexistuje žádný obecný princip, který by kategoricky odmítal veškeré násilí – koneckonců to prý nedělal ani Gándhí, ztělesnění pacifismu (9). V ideálních případech dle Honderiche morálně posuzujeme konkrétní situace a odsuzujeme konkrétní násilné činy. V „ideálních případech“ proto, že to neděláme vždy. Neděláme to např. u otázky správnosti terorismu.
Terorismus je běžně definovaný jako politicky motivované násilí, které je menší než válka, je zaměřené zejm. vůči civilistům a jeho cílem je vyvolat všeobecný strach a způsobit nějakou politickou změnu.
Již z takové definice by se tak zdálo, že cokoliv, co označíme terorismem, je dle principu lidství špatné. Právě proto však Honderich běžnou definici problematizuje a upozorňuje, že slovo „terorismus“ je především nástroj, který někomu slouží. To, jaké násilné akty označíme terorismem, není závislé na podobě těchto aktů, ale na tom, kdo je původce těchto aktů. Proto USA neoznačí své činy v Latinské Americe jako terorismus, ačkoliv jím dle všech možných měřítek jsou. Tímto se Honderich zbavuje ideologické zatíženosti slov, a přechází k reflexi konkrétní situace Palestiny a Izraele.
Po možná příliš stručném popisu historie Izraelo-Palestinského konfliktu dochází Honderich k závěru, že Palestiňané mají nárok na vlastní stát vedle Izraele. Možnost, i když nespravedlivou, takového státu zpočátku Palestina odmítala, po Izraelské expanzi v roce 1967 se pro ni stala však zcela neuskutečnitelnou.
Honderich je tak přesvědčený, že v době po šestidenní válce se násilné snahy Palestiny ukázaly jako naprosto nezbytné pro to, aby si Palestiňané „vyžádali spravedlnost“ (110). Přičemž fakt, že tyto snahy přinesly tak málo, velice jistě etabloval, že jakékoliv menší snahy by „nepřinesly vůbec nic“ (110).
Autorův „hrozný závěr“ (111) o Palestinském terorismu je, že je morálně ospravedlnitelný, protože má podporu morálního principu lidství.
Platí-li totiž, že mají Palestiňané právo na sebeurčení, autonomii a suverenitu; a platí-li zároveň, že násilí je jediný prostředek, kterým je možné tohoto cíle dosáhnout; vyplývá z toho, že toto násilí je morálně ospravedlnitelné. (Jean-Paul Sartre velice podobně obhajoval mnichovské útoky v r. 1972. A to i přes fakt, že byl většinu svého života pro-Izralský.)
K takovému závěru nás dle autora vede princip lidství. Silou každého dobře formulovaného principu totiž je, že nás nutí zůstat konzistentní. Proto nemůžeme racionálně „uznávat morální právo na stát, ale ne morální právo na prostředky k jeho realizaci“ (117-118).
I nadále však zůstává pravdou, že takové prostředky nemohou být jakékoliv. Honderich odmítá známou utilitaristickou mantru, že „cíle světí prostředky” a naléhá, že „cíle a prostředky ospravedlňují prostředky“ (80). Na tom záleží proto, že některé prostředky – násilí – lidem bezesporu přináší tíseň, což je něco, čemu je správné se vyhnout. Častokrát, ba nejčastěji, si však můžeme vybrat jen mezi utrpením a ještě větším utrpením. Tak je tomu v případě otázky, zda mají Palestiňané klást násilný odpor, či ne. Máme-li pak dle Honderiche našim odporem vědomě způsobovat tíseň, musíme si být velice jistí, že stav věcí po tomto odporu bude lepší než stav před ním.
Bolest několika někdy předejde bolesti mnoha.
Honderichova analýza jiných aktů násilí – 11. září v USA, invaze Iráku a londýnské atentáty 7. července 2005 – jeho tvrzení o důležitosti prostředků názorně ilustruje. Totiž žádný z cílů, ve které konatelé těchto násilí doufali, není úměrný prostředkům, které využili. A proto dle autora není žádný z těchto aktů morálně správný.
Zůstává samozřejmě otázkou, kdy jsou prostředky úměrné cílům. Honderich je si tohoto problému vědom: „Mysleli jste, že je život jednoduchý? Mysleli jste, že přemýšlet o životě je jednoduché? Možná nečtete poctivé noviny nebo nekoukáte na informativní televizi. Možná vás nikdy nenapadlo, že úplná a bezproblémová morálka musí být chybná. Život je těžší, než se vám zdá.“ (138)
Cílem Honderiche tak není předvést, že existují bezproblémové objektivní soudy o násilí či jasná kritéria hodnocení násilí. Jeho snahou je obhajovat pravý opak.
Filozofie, obzvláště pak morální filozofie, je dle něj uvažování, které se snaží o obecnost. Je pokud možno úplné, vnitřně konzistentní a empiricky validní. Takové uvažování musí být v kontaktu s konkrétní realitou. Jen o málo věcech morálky je před takovým kontaktem možné s jistotou říct, že jsou špatné, nebo dobré.
Mysleme na to při naší reflexi dění z počátku května.
