Spolupráce Katedry blízkovýchodních studií ZČU s nejstarší univerzitou světa, marockou Al-Qaráwíjun, je významným akademickým milníkem. Hlavní zásluhu na tomto propojení má islamoložka a kulturní antropoložka Václava Tlili, která se dlouhodobě věnuje výzkumu tradičních náboženských projevů islámských společností a mezikulturnímu dialogu. V tomto rozhovoru nám nejenom o této spolupráci odhaluje více ze světa akademického islámu.
Propojení Katedry blízkovýchodních studií s nejstarší univerzitou světa si jistě zaslouží velkou pozornost. Jaký akademický nebo kulturní potenciál v této spolupráci vidíte?
Představte si vzdělávací instituci, která funguje nepřetržitě už víc než 12 století a pořád plní svoje původní poslání. Je starší než Oxford! A co je ještě zajímavější, pořád se tu můžete setkat s akademiky, kteří nesou jméno al-Fihrí – tedy potomky zakladatelky, Fátimy al-Fihríji. Ta totiž položila základy naší partnerské univerzitě al-Qarawíjún, která měla být údajně založena někdy okolo roku 859. Sice nejprve jako mešita, ale právě ty historicky sloužily nejen jako místa modliteb a duchovního rozjímání, ale taky jako centra vzdělávání. A nejenom toho náboženského. Vyučovaly se tady i tzv. světské disciplíny, anebo třeba hudba. Spolupráce s al-Qarawíjún, přesněji řečeno s jednou z jejích institucí Dár al-Hadíth al-Hasaníja, tak pro nás představuje vzácnou příležitost propojit se nejen s hlubokou tradicí a poselstvím, které sahají až k samotným kořenům islámské vzdělanosti, ale také s počátky vzniku univerzitního vzdělávání obecně. Na Katedře blízkovýchodních studií se dlouhodobě věnujeme oblasti islámských studií, a právě tato spolupráce může sehrát významnou roli v podpoře našeho úsilí ve výzkumu specifických oblastí islámské tradice. Význam naší spolupráce ale nespočívá jenom v odborném zázemí al-Qarawíjún, ale také v hodnotách, které tahle instituce předává. Univerzita je známá svou otevřeností k diskusi a flexibilním přístupem ke zkoumání různých pohledů na jednotlivce, společnost i odlišné kultury. Její náboženský diskurz je daleko od všech extrémů, se kterými se člověk může ve světě dnes setkat a naopak podporuje zdravé, racionální diskuse. Myslím si, že právě tohle je pevný základ, na kterém by měla stavět jakákoliv spolupráce. Konstruktivní výměna názorů mezi různými náboženskými, kulturními a intelektuálními tradicemi a podpora dialogu jsou v dnešním světě naprosto klíčové.
Jak se podle vás liší způsob výuky a předávání znalostí v těchto tradičních institucích oproti moderním západním univerzitám?
Pokud jde o výuku tradičních islámských věd na univerzitách či v tzv. madrasách, kde se vzdělávají děti již od útlého věku, hovoříme o přesně organizovaném, systematickém a náročném procesu studia textů, které mají hluboké kořeny v islámské tradici. Velký důraz je kladen na ovládnutí arabského jazyka a umění jeho používání. Jazyk studujících po čase přestává odpovídat běžnému hovorovému stylu jejich okolí; je poetický a často se v setkáváme s veršovanými obraty. Studenti a studentky si tedy mimo jiné budují opravdu vysoký rétorický standard. Velká pozornost je věnována taky memorování. To, co u nás mnohdy kritizujeme na úkor vlastní kritické analýzy, z té muslimské perspektivy bývá vnímáno jako uchovávání a předávání původního vědění, umění podložit vlastní argumenty citáty uznávaných odborníků a odbornic, a to kdekoliv a kdykoliv. V neposlední řadě představuje specifickou kolektivní zkušenost, kdy studující memorují společně a vytváří tak mezi sebou silné vazby. Naprosto klíčové je ovládnutí Koránu zpaměti; v oblasti maghrebu jsou za tímto účelem stále používány dřevěné tabulky, na které se píše ručně vyráběným inkoustem z ovčí vlny. Následuje memorování klíčových děl – sbírky tradice a texty islámského práva, ale také třeba filosofické či teologické spisy. V neposlední řadě se klade důraz na tzv. adab, což zahrnuje studium etických pravidel a správného chování vůči vyučujícím, studujícím, komunitě i vůči sobě samému. Tohle je vnímáno jako nezbytné pro dosažení nejen morálního, ale také zdravého intelektuálního rozvoje. Jedná se o jakýsi vnitřní smysl pro pokoru, kdy student nepovyšuje svůj status nad ostatní, ale soustředí se na vlastní přínos pro okolí.
Univerzita al-Qarawíjún byla založena ženou – Fatimou al-Fihrí – už v 9. století. Myslíte si, že v dnešní době existuje podobný ženský vliv na formování islámského intelektuálního prostředí?
Takhle položená otázka už v sobě nese stereotypy, které na Západě převládají, a to v souvislosti s vnímáním ženské role v islámském světě. Ale samozřejmě chápu, že se ptáte 🙂 Ženská otázka je nakonec téma, které se řeší všude na světě. Moje zkušenost nejenom z univerzit al-Azhar v Egyptě a Zajtúna v Tunisku je taková, že ženy jsou neodmyslitelnou součástí toho prostoru a jsou zastoupeny v širokém spektru oborů – od teologie, práva a filosofie až po moderní vědy. Ženy zde pracují jako vědkyně, vedou obrovské výzkumné projekty a cestují po světě, aby se účastnily konferencí a prezentovaly svoje vědecké závěry. Těžko lze zpochybňovat jejich schopnosti, specifické přístupy a perspektivy. Je zapotřebí ptát se jinak; jsou pro ně vytvářeny dostatečně příznivé podmínky, které jim umožňují plně se realizovat ve své profesi? Jaký je postoj tamních vlád a společností vůči ženám v akademických a vědeckých rolích?
Když jste poprvé vstoupila na univerzitu Al-Azhar nebo Zajtúnu, čekala jste něco jako Bradavice pro islamology? A byla tam nějaká „tajná knihovna“, kam vás pustili až po letech?
Něco podobného tam opravdu najdete, ale spíš v podobě neviditelných pokladů. Nejde totiž jen o staré rukopisy nebo knihovny plné vzácných textů – to je jen část toho, co vás tam čeká. Skutečné bohatství spočívá v samotné atmosféře na těchto institucích; v myšlenkách, které se tady předávají z generace na generaci, v hodnotách, životních postojích, možnosti setkat se s živou tradicí.. Člověk prochází chodbami a uvědomuje si, že někde tady byli ke svým dílům inspirováni Ibn Chaldún, Ibn Rušd, al-Ghazálí či Maimónides… to všechno dává dohromady jakýsi neviditelný rámec, který dává místu jeho výjimečný charakter.
Ve vašem výzkumu se zaměřujete na způsoby, jakými se Korán předává ústně a skrze žitou praxi. Co podle vás dělá orální tradici tak silnou a trvalou v islámských společnostech?
Orální tradice je v islámských společnostech nesmírně silná z mnoha důvodů. O některých z nich jsme už mluvili. Ještě je ale třeba zmínit, že je na ni pohlíženo jako na původní model přenosu vědění; Mohamed měl první muslimy učit Korán nejprve tak, že ho přednášel před nimi, zatímco oni měli naslouchat. Zároveň mohl vysvětlovat, co které verše znamenají. Na tenhle model se pohlíží jako na tradiční a původní způsob předávání znalostí s přesvědčením, že samostudium textu může člověka snadno přivést k jeho špatnému pochopení. Mnozí si vytváří závěry jenom na základě vlastního úsudku, i když jim často chybí elementární porozumění věci. Jde tedy o to nejen číst, ale primárně poslouchat od těch, kteří mají znalosti. To dává věcem správný rámec, na kterém je možné dál stavět.
Jak se tyto orální tradice a předávání vlastně mění v době sociálních sítí a okamžitého šíření informací?
Naštěstí nijak. Vyučující následuje takový způsob výuky, jakým byl sám vyučován svým mistrem. Je to jakýsi neviditelný řetězec, který se táhne napříč staletími a zůstává neměnný už 14 století. Chceš své vědění předávat dalším? Musíš ho nejprve získat od odborníka, často za ním musíš cestovat, a projít náročnými zkouškami, při kterých se učitel osobně přesvědčí, že vědní oblasti skutečně rozumíš, ovládáš ji a nenapácháš žádnou škodu. Islámské vědy nelze studovat snadno, s mobilem v ruce a sluchátky v uších. Člověk musí být houževnatý, odhodlaný a připravený:
العلم إذا أعطيته بعضك لم يعطك شيئا، و إذا أعطيته كلك أعطاك بعضه.
„Jestliže dáš vědění jen trochu ze sebe, nedá ti na oplátku nic. A jestliže mu dáš vše, dá ti trochu.“
Islámský svět je běžným člověkem ze Západu zprostředkovaný hlavně přes zprávy informujících o extrémech. Jaká největší nedorozumění či překážky vnímáte při snaze o smysluplný dialog mezi islámem a západními společnostmi?
Chybí především ochota ten dialog vést v nějakém smysluplném rámci. Filosofie každého dialogu, ať už jde o jakékoliv téma, by měla spočívat především v nebránění se poznat stanovisko druhé strany a případně dál hledat společné základy, na kterých se jako lidé můžeme shodnout. Přitom diverzitu v názorech na cokoliv je třeba brát jako naprosto přirozenou věc. Měli bychom ji přijímat s tím, že jeden pro druhého můžeme být v různých ohledech přínosem a obohacením.
Máte pocit, že u českých studujících je rostoucí zájem o islámskou teologii a antropologii? Co podle vás nejvíce formuje jejich pohled na islám?
To stále nedokážu dobře posoudit, ale se zájmem se samozřejmě setkáváme. Antropologie islámu, její praktická stránka, je pro studenty a studentky velice dobře uchopitelná a myslím si, že i zábavná. Často je vysíláme do různých koutů světa, aby zachycovali žitou tradici a zvyklosti, které ze světa rychle mizí. Co se týče teologie, jsme schopni jim nabídnout určité základy, ale islámská teologie v pravém slova smyslu je obor, kterému se studenti na islámských univerzitách věnují roky a pakliže by je to táhlo tímto směrem, nezbývá než se jím vydat 🙂
Maroko je známé nejen svou vzdělaností, ale i čajem s mátou. Myslíte, že se spolupráce s tamní univerzitou podepíše i na preferencích katedry? Přechod z kávy na mátový čaj by mohl být docela kulturní šok.
Zelený čaj s mátou má rozhodně svoje kouzlo. Koneckonců, každý geniální nápad přece začíná šálkem něčeho osvěžujícího 😀
Také se říká, že v islámské tradici má orální přenos vědomostí zvláštní sílu. Myslíte, že bychom se od toho mohli něco naučit i v akademické sféře? Třeba místo psaní disertací bychom je mohli prostě odříkat před komisí jako velcí učenci minulosti?
Rozhodně bychom se vyhnuli těm nekonečným opravám 🙂 Ale ať to není pořád jen o slovu. Psaní nám na druhou stranu dává čas na přemýšlení a pomáhá vyjádřit myšlenky, které si bez psaní často nedovedeme lépe ujasnit. I psaní má ve vědecké sféře své pevné místo.
