Jedna z nejčastějších „lingvistických perliček“, které kolují internetem, zní asi takhle: „Hele, jaký jsou Japonci (a Číňani) hrozný sexisti. Kandži pro „ženskou“ je 女 (on’na) a když jich dáte tři dohromady, dostanete 姦 (kan), což znamená „hluk“ nebo dokonce „znásilnění“. A hele, blud je 妄, závist 妬, nenávist 嫌 a žárlivost 嫉. Nedokazuje to, jak je sexismus skrz na skrz přímo v jazyce?“ Odpověď je: ano i ne. Záleží, s jakým historickým odstupem se na to díváte.
Všechny zmíněné znaky nevznikly v Japonsku, ale v Číně před 1500–2000 lety a odrážejí tehdejší patriarchální světonázor. Tvůrci kandži pracovali s omezeným počtem radikálů (to jsou významové komponenty) a radikál 女 se používal vždy, když šlo o emoce, vztahy, domácnost nebo cokoli, co bylo považováno za „typicky ženské“. Výsledek? Spousta negativních slov dostala tenhle radikál. Ne proto, že by autoři nenáviděli ženy, ale proto, že je považovali za nositelky právě těchto vlastností. Podívejme se na příklady:
姦 (dnes především „znásilnění“, dříve „cizoložství“ nebo „hluk“). Tři ženy najednou tedy vypadá jako představa„ženského kafrání a chaosu“.
妄 (blud, pomatenost). 亡 „ztracený“ + 女 = „žena, která ztratila rozum“.
妬 (závist, žárlivost) a 嫉 (žárlit). To byla původně ženská žárlivost v harému.
嫌 (nelíbit se, nenávidět). Tohle je starý výklad „žena, která dělá víc věcí najednou a vše pokazí“.
Tyhle etymologie jsou dnes většinou mrtvé. Podobně jako u nás si nikdo neuvědomuje, že „kurva“ původně znamenalo „kur“, tedy kuře. Když tyhle znaky ukážete průměrnému Japonci, drtivá většina o původu nikdy neslyšela. Reakce bývá asi takováhle: „Aha, zajímavé, ale my to tak nečteme.“ Některé japonské feministky (například Kozó Hacuko) na to pochopitelně poukazují a tvrdí, že i nevědomé stereotypy mohou napáchat paseku. Většina lidí to ale bere jako historickou kuriozitu. Přibližně stejně jako my bereme výrazy „babské řeči“.
Je tedy japonština v tomhle ohledu sexistická? Historicky ano. Stejně jako latina, starořečtina, hebrejština nebo staročeština. Dnes ale už ne; nebo alespoň ne ve stejné formě. Maximálně stereotypní. Dnešní mluvčí nevidí v 妄想 (paranoidní představa) „ztracenou ženu“ a v 姦 nevidí „tři ženské, co si povídají“. Znaky ztratily svůj původní obrazný obsah a fungují jen jako abstraktní symboly. Platí věčné pravidlo, že jazyk je vždy zrcadlem doby, ve které vznikl. Japonština (a především čínské kandži v ní) nese stopy starověkého patriarchátu, ale to neznamená, že je automaticky sexistická dnes. Stejně jako čeština není misogynní kvůli slovům „moje mladá/stará“, „babské rady“ nebo „courat se“.
V Japonsku tedy nad takovými historickými „skvrnami minulosti“ přemýšlí asi stejně jako my nad těmi našimi. Pokud se někdo cítí těmito slovy dotčený, může vždy vymyslet neologismus bez takového urážlivého původu. Jazyk je krásný v tom, jak se stále vyvíjí a dnes víc než kdy jindy se můžete podílet na jeho praktickém rozšiřování. Já se rád o nějaké novotvary obohatím.
