Ruský prezident Vladimir Putin svou invazi na Ukrajinu v roce 2022 obhajoval údajnou historickou jednotou Rusů a Ukrajinců. Rok před útokem napsal historicko-politický esej O historické jednotě Rusů a Ukrajinců, v němž představuje a hájí své postoje k Ukrajině.
Jeden by řekl, proč by nás měl zajímat esej od paranoidního a chladnokrevného diktátora. Odpověď je následující: kdykoliv po sobě diktátor zachoval nějaký spis, je potřeba ho studovat. Když Adolf Hitler napsal svůj politický manifest Mein Kampf, moc lidí ho nečetlo protože ho považovali za výplod chorého mozku. A přesto se z této knihy stal ideologický podklad pro Hitlerovu východní expanzi a genocidu evropského židovstva.
Se stejnou citlivostí je potřeba brát i zmiňovaný Putinův esej. Sám autor hned na začátku prohlašuje, že když několikrát obdržel otázku ohledně rusko-ukrajinských vztahů, vždy odpověděl, že Rusové a Ukrajinci jsou jeden národ. Prohlašuje, že se nejednalo o prázdný výrok, nýbrž o něco, čemu zcela věří.
V následujících řádcích popisuje dějiny Ruska a Ukrajiny počínaje Kyjevskou Rusí a následky Euromajdanu konče. Není překvapením, že Putin vnímá Rusy, Ukrajince a Bělorusy jako „trojjediný“ národ a podle toho interpretuje většinu důležitých historických milníků.
Tak jak je tomu u většiny ruských nacionalistů a příznivců jednoty Ukrajiny a Ruska, i Putin v textu argumentuje Perejaslavskou dohodou z roku 1654. Tehdy se kozáci dobrovolně rozhodli o připojení svého území k moskevskému státu. V této souvislosti nelze nezmínit jméno kozáckého hetmana a vůdce celého povstání Bohdana Chmelnického, z jehož iniciativy celé jednání s Moskvou vzniklo.
Věc se měla tak, že území obývané kozáky bylo součástí Polsko-litevské unie, která mu odmítala udělit autonomii. Kozáci, pod vedením Bohdana Chmelnického, se tak proti její nadvládě vzbouřili a vyhlásili nezávislost. Po skončení bojů ovšem začali hledat nového krále a kandidáti se naskytli hned čtyři: osmanský sultán, krymský chán, polský král a ruský car. Shromáždění kozáků se přiklonilo k poslední možnosti a zde začíná onen mýtus o dobrovolném znovusjednocení Ukrajiny s Ruskem. Kozáci si totiž slibovali autonomii a dodržování svých svobod, to ovšem carský vyslanec Vasilij Buturlin odmítl, jelikož by tak car musel svým budoucím poddaným složit přísahu, což samozřejmě nikdy nedělal. Kozáci tak učinili především z naivní představy, že se jim dostane větší svobody, než měli pod polským králem. Když Bohdan Chmelnický prokoukl skutečné ruské úmysly s ukrajinským územím (v ruské nacionalistické terminologii „Malorusko“), bylo již pozdě.
Známka z roku 1954 oslavující 300 let od „sjednocení Ukrajiny s Ruskem“
Vladimir Putin také neopomněl zmínit několikrát omílané téma ukrajinských nacistů a fašistů, kteří se měli údajně dostat po „událostech roku 2014“ (jak ve svém spisu nazývá Euromajdan) v Kyjevě k moci. Ve svých historických fabulacích operuje s tématem ukrajinského nacionalismu a tzv. „banderovců,“ což je zastaralé a poněkud nepřesné označení pro příslušníky Ukrajinské povstalecké armády (UPA) založené členy OUN-B (radikální frakce Organizace ukrajinských nacionalistů vedená Stepanem Banderou). Pro pochopení této rétoriky je nutné brát na vědomí, že pojmy „nacismus“ a „fašismus“ (který byl vždy z propagandistických důvodů vždy upřednostňován před nacismem, čili nacionálním socialismem) se pro Sovětský svaz a posléze i Ruskou federaci stala synonymem antirusismu. Kdokoliv, kdo nějakým způsobem nechce spolupracovat nebo neuznává bezpodmínečnou autoritu Ruska, je fašista.
Putinova propagandistická mašinérie se navíc snaží umocnit ruské nacionalistické cítění glorifikací Velké vlastenecké války, tj. osvobozeneckého boje proti fašistické okupaci Velké Rusi mezi lety 1941-1945. To, čemu na Západě říkáme druhá světová válka let 1939-1945 totiž podle ruské historiografie nebyla skutečným válečným konfliktem. Ten podle ní skutečně začal až německou invazí do Sovětského svazu v červnu 1941.
„Vítězný prapor“ vyvěšovaný při oslavách Velké vlastenecké války
Putin se velebováním Velké vlastenecké války snaží vyvolat dojem ohrožení ruské suverenity ze Západu, který je opět prohnilý fašismem, chce znovu dobýt Rusko a zavést na něm své pořádky. Je to ukázka manipulace s dějinami, s níž jsme už měli možnost se setkat v minulosti, akorát v pozměněné verzi, kdy nás měl ohrožoval západní kapitalismus-fašismus-sionismus.
Mnoho lidí se brání představě, že by ruská xenofobie byla vrozená. Je samozřejmé, že tomu tak není, ovšem skutečnost je taková, že mentalita každého národa se formuje podle jeho geografického umístění a historické zkušenosti. Ruský národ byl vždy ohrožován z vnějšku a příkladů můžeme uvést několik, od Švédska, přes napoleonskou Francii k nacistickému Německu a po něm pak následující paranoia z expanze NATO.
Dvě jediné etapy ruských dějin, v nichž se Rusko snažilo o zavedení demokracie západního střihu, bylo krátké období Ruské prozatímní vlády mezi březnem a listopadem 1917, a doba prezidentství Borise Jelcina. V obou případech selhalo a raději se vrátilo k různým obměnám samoděržaví. Vize, že bychom někdy viděli demokratické Rusko, je kvůli všem výše zmiňovaným faktům bohužel nereálná, byť jisté procento pravděpodobnosti zde stále máme.
Nechť se tedy mladí, sovětskou nostalgií nezkažení Rusové rozhodnou o dalším směřování své země.
Zdroje informací a obrázků:
- FUKALA, Radek. Povstání Bohdana Chmelnického: kozáci na planoucí Ukrajině 1648-1654. Polozapomenuté války. Praha: Epocha, 2024.
- PLOKHY, Serhii. Brány Evropy: dějiny Ukrajiny. Literatura faktu a military. V Brně: Jota, 2023.
- cs.wikipedia.org
