V dnešním článku bych vám chtěl přiblížit jeden z asi nejdůležitějších archivů, do kterého se jako historik věnující se politickým dějinám (či začínající na politických dějinách) vůbec můžete dostat, a to sice Národní archiv v Londýně (The National Archives London).
Není archiv jako archiv
Samozřejmě jsem měl obrovskou tendenci londýnský archiv srovnávat s tím francouzským, ve kterém jsem byl vloni, ale to bylo nejspíše způsobeno faktem, že se mi v Londýně od začátku líbilo více. V první řadě jsem si tady nedokázal zvyknout na absenci dobrodružného prvku, který s sebou archiv v La Courneuve přinášel. Londýnský archiv je na rozdíl od toho pařížského umístěný v Richmondu, tedy v poměrně luxusní a klidné čtvrti, nikoliv v okrajové části města, do které musíte každý den cestovat minimálně hodinu a půl.
Klidně působil archiv. Když jsme k němu s kolegou přicházeli, procházeli jsme typickou anglickou čtvrtí s domy v tradičním „retro“ stylu, na jejímž konci chodník po obou stranách lemovala zeleň. Kousek dále stála fontána s přilehlým bazénkem, ve kterém líně plavaly labutě. Žádný vysoký plot, neprůstřelné dveře a zástup sekuriťáků za plexisklem jako v Paříži. Vchod do archivu otevírala terasa, na které si ranní badatelská ptáčata dávala první kávu. Uvnitř nás přivítal usměvavý sekuriťák, který nás odkázal do horních pater, kde začínala paráda (tedy výzkum).
Nejdříve jsme prošli šatnou, kde jsme museli nechat vše, co nepotřebujeme. Přičemž archiv se neopomene vám připomenout, že pro bádání nepotřebujete vodu, jídlo, ani žvýkačky. Všechno si poctivě nechte ve skřínce, zbytek si vezměte v průhledném sáčku, do kterého si laskavě také vyndejte vše, co máte v kapsách, a s ním pak choďte po celém archivu, aby o vás každý měl přehled. Nemyslím to ovšem kriticky – jedná se o poměrně logické opatření. V Paříži žádné takové sáčky nejsou – vše, co tam k bádání potřebujete, buď musíte nacpat do kapes, anebo to nést v rukou.
Když máte hotovo v šatně, postavíte se do fronty před pásku do prvního patra, kterou každé ráno poctivě v 9:30 dává pryč pán v obleku. Poté se nahrnete na schody, kde během prvních dní téměř vrazíte do pár lidí, než si zvyknete na to, že ve Velké Británii se vlevo jen nejezdí, ale také chodí. 😀
Výzkum začíná
V prvním patře se ocitnete v prostoru s moderními počítači, které za recepcí střeží zaměstnanec archivu, jenž bude první zkušeností, kterou zde budete mít. Přijdete k němu, hezky se představíte, předáte mu pas a občanský průkaz, poctivě si sednete na židličku před fotoaparát a než se nadějete, máte v ruce průkaz badatele, se kterým si po archivu můžete chodit, jak chcete. Stejný princip jako ve Francii, jen s jediným prostým rozdílem – Brita znalostí angličtiny moc nepřekvapíte. Měli byste však vidět výrazy Francouzů, když na ně v archivu promluvíte francouzsky.
Při vstupu do archivu neudělejte stejnou chybu jako já – naprosto nepřipraven jsem automaticky předpokládal, že zde funguje stejný „walk in“ servis jako v Paříži, že tedy není nutné si dělat rezervaci. Vycházel jsem mimo jiné ze zkušeností mých dvou spolužáků, kteří již v archivu byli a před odjezdem mě ujišťovali, že rezervace není nutná. Zpanikařil jsem až v pondělí, když jsme usedli do letadla a kolega mi říká: „Tyjo, udělat si rezervaci byl nadlidský úkol.“ A já jen říkám: „Jakou rezervaci?“. Ihned jsem vypnul režim letadlo a ještě si ji rychle udělal. Sorry za šum, pilote. Nejbližší možný termín byl na sobotu, což by znamenalo, že bych tam vlastně byl čtyři dny naprosto zbytečně.
Naštěstí vyšlo moje standardní štěstí opírající se o mou nadprůměrně ukecanou a tím i otravnou osobnost. Pánovi na recepci jsem vysvětlil svou situaci a on mě pak „podél“ schodů poslal za kolegou do knihovny, který mi prý může s rezervací pomoct. Jenže má ukecaná a otravná osobnost dokáže být také docela chaotická. Instinktivně se mi zapnula schopnost určitého selektivního naslouchání čili jsem z mužovy věty slyšel jen „stairs“, ale dodatek „pass the stairs“ se mi na mysli objevil až ve chvíli, kdy jsem se po zrychleném vyběhnutí do druhého patra ocitl u dalšího detektoru se sekuriťákem. Usmál jsem se na něj jako měsíček a šel se zeptat, kde že to vlastně jsem. Ve Francii byli členové ochranky něco jako mí soukromí průvodci. A tak jsem štěstí zkusil i tady.
Pán na mé „Hello“ reagoval nadšeným zvoláním „Cheers!“ a pokynul mi k detektoru. Pípl jsem si kartičkou a ocitl se v úplně jiné místnosti. Zpozoroval jsem však dalšího recepčního, kterému jsem dokázal vysvětlit svou situaci. Ten mě poslal po schodech zpátky do prvního patra, kde se aktivoval zbytek evolučního instinktu („pass the stairs“) a přede mnou se jako Rudé moře otevřela chodba do knihovny, kterou – přísahám bohu – jsem předtím vůbec nepostřehl. Tam mě milý a velmi nápomocný knihovník odkázal k počítači, kde mi objednal všechny dokumenty, které jsem potřeboval. Dokonce mi přidělili místo: 16G. Místo, kterého jsem se až do neděle nevzdal a poctivě jsem si na něj objednával jeden dokument za druhým… objednával jsem jich víc, než jsem dokázal zvládnout, protože když vám na konci dne nějaké dokumenty zůstaly ve skřínce, dostali jste možnost si místo rezervovat na druhý den, abyste v práci mohli pokračovat.
A pak už jen stereotyp
A pak už začal jen prostý stereotyp. Vzal jsem si k ruce seznam fondů, který jsem si v Plzni dal dohromady a fotil jednu fotku na druhou. Fotil jsem, odškrtával si a objednával. Každý stůl měl k dispozici držák na foťák, ale ze zkušeností z Paříže jsem věděl, že iPhonské foťáky dokáží udělat mnohem lepší službu. Navíc se vám všechno poctivě nahraje na iCloud, takže se nemusíte bát ztráty dat. A tak jsem se vybavil jen nabíječkou a powerbankou. Telefon mi hořel v ruce, ale fotky přibývaly. Konečně jsem se pustil do práce. Přešel jsem do svého typického pracovního módu a poctivě pracoval. Ve dvanáct jsem si zašel do kantýny na nějaký anglický nedosolený blaf, ke kterému jsem si dal kolu, abych v těle držel hladinu cukru dostačující k mozkové produktivitě. Tu a tam jsem si odskočil na „skleničku“, abych v důsledku nulové tolerance vody v reading roomu neomdlel dehydratací. V duchu jsem se podivoval nad tím, jak to ostatní badatelé dokáží vydržet bez vody celý den. Buď mají někde pod košilí schovanou kanylu, nebo se prostě v archivu mění na velbloudy. Avšak i mě tato kratochvíle přešla v půlce pobytu, když se fontánka na vodu rozbila. Jen doufám, že s tím neměl žádné dočinění nejmenovaný Čech, který neměl nejmenší ponětí, jak taková moderní fontánka funguje, a tak pokaždé mačkal v náhodném pořadí všechna tlačítka, dokud voda nezačala téct. Pak jsem byl už jen na limonádách.
Archiv samozřejmě nenabízí k prohlížení jen běžné archiválie. Objednat si můžete i mikrofilmy a pokud máte založený účet, tedy byli jste v archivu osobně a dostali jste kartičku, získáte rozšířený přístup i do digitální knihovny, kde si můžete stahovat archiválie, které již někdo digitalizoval. V horním patře, kam jsem prvně zavítal namísto do knihovny, je možnost zarezervovat si „bulk room“, tedy samostatný stůl, u kterého budete jen vy a hromada dokumentů, u jejichž zkoumání vás nikdo nebude rušit. A pokud vám to stále nebude stačit, máte k dispozici i místnost, kde si jen tak můžete prohlížet staré mapy.
Vedle bádání můžete navštívit i obchod se suvenýry, který potěší hlavně milovníky britské historie. Vybírat můžete z celé řady knih, a to od anglického středověku přes Tudorovce a imperiální období až po evropskou integraci. Ke knihám si můžete dokoupit řadu krásných replik. Historické mince, staré noviny, repliky letadel a lodí, či „historické balíčky“ obsahující několik rekvizit vztahujících se ke konkrétní historické epoše.
Pokud tedy vybíráte moderní archiv, ve kterém byste měli začít své bádání, rozhodně vám doporučuji navštívit Londýn a zkusit své štěstí nejprve zde.
