„…máme možnost letět do Kyrgyzstánu!“ přiběhla jednoho dne spolužačka. „Jo? A kde to vůbec je?“ Ptám se já. Kyrgyzstán… no to je nějakej stán, tam už je to asi nebezpečný… Vytahuji mobil a googlím. No jo, bývalá SSSR. Tak tam to bude asi divoký. A tam nás posílá fakulta jo?
PŘED VÝJEZDEM
Před výjezdem na studijní pobyt do Kyrgyzstánu je třeba absolvovat klasické výběrové řízení a dá se na něj využít stipendium z programu INTER. Vyplnit Learning Agreementy, uzavřít cestovní pojištění, podepsat účastnickou smlouvu a pak už jen nakoupit dolary a letenky. Výlet může začít.
CESTA NA VÝCHOD
První problémy nastaly samozřejmě už při koupi kyrgyzských vnitrostátních letenek. Letecká společnost TEZ JET totiž umožňuje lety zakoupit pouze na jeden kalendářní měsíc… Náš přílet do Biškeku (hlavního města KGZ) však byl 1. 10. 2023 ve 4:55 ráno místního času. Letenky nakonec zpřístupnili týden před odletem, takže vše dobře dopadlo. Na cestě z Prahy do Istanbulu i z Istanbulu do Biškeku se o nás společnost Turkish Airlines moc hezky starala. Dostali jsme najíst i napít dosyta. Po příletu do Biškeku jsme museli rozměnit dolary na kyrgyzské somy, jelikož povolená hmotnost zavazadle u TA je 30kg/osoba a u TEZ JETu pouze 15kg/osoba. Za každé kilo navíc se tak připlácí 50SOM = zhruba 13 Kč. Došli jsme tedy k letištní směnárně s úmyslem rozměnit pouze na to nejnutnější, protože na letišti samozřejmě bývá horší kurz. Stepujeme tedy před směnárnou s 25 dolary a čekáme, až si rozmění pán před námi. Pán odchází a kyrgyzská babuška najednou zamyká dveře. Snažím se jí vysvětlit, že jsme si přišli rozměnit, babuška pouze rozhodí ruce a my se dozvídáme, že peníze prostě došly. Toho si však všiml mladík, který kvůli nám otevřel bankovní pobočku o 5 hodin dříve a prodal nám kyrgyzské somy.
POPRVÉ V ASII
TEZ JET létá s letadly vyřazenými z British Airwaves. Cestu jsme zvládli bez větších komplikací, stále to bylo asi bezpečnější než doprava pozemní cestou autem přes hory. Na letišti v Oši nás vyzvednul asistent z univerzity a jeden taxikář. Přiletěla s námi také nějaká Němka, ta na letišti obdržela přivítání jak se jen patří – ženy v tradičních krojích zpívaly a přitom držely pyramidu postavenou z kyrgyzského chleba. Taxikář naložil kufry do aut (opravdu na milimetry) a my vyrazili do víru velkoměsta bez sebemenšího ponětí, kam nás to vezou.
Jeden z prvních šoků přichází v autě. Na silnici jsou sice naznačené dva pruhy, nač je ale využívat?! Taxikář jede prostředkem. Auta se objíždějí navzájem ze všech směrů, blinkr je tu asi za příplatek, otáčení „účkem“ v křižovatce několika aut je také zcela normální… a to troubení. Komunikace mezi řidiči probíhá zásadně skrze klakson. Řidič nás vysadil před Grandhotelem Chavo a my po sobě zmateně koukáme… vždyť jsme měli bydlet na kolejích? Vzápětí však přibíhá asistent a vede nás o kousek dál. Aha, tady jsou koleje.
Čekáme před kolejí, protože pan asistent prohlásil, že je problém, „but not big problem“, ať mu dáme patnáct minut a vše bude ok. Dochází nám, že pokoje jsou pro dva. My jsme však celkem 5 holek a 3 kluci. Nakonec přestěhovali jednu postel, takže kluci mají jeden společný pokoj. Na koleji není wifi. Musíme tedy co nejdříve sehnat SIM karty s internetem. Asistent nabízí, že nás odveze. Já s Martinem se tak vypravujeme nejprve do banky směnit peníze. Na každém kroku potkáváme strážníky. Svou velmi omezenou ruštinou vysvětluji, že jsme přišli rozměnit a paní se mě ptá na passport. Do háje, ten jsem samozřejmě nechala na koleji. Že budu potřebovat pas do směnárny mě fakt nenapadlo. Naštěstí přiskakuje Martin, který si duchapřítomně pas vzal. Podotýkám, že jsem do banky přišla s obálkou a odešla jsem s igelitkou. Teď ještě SIMky. Měsíční tarif s neomezenými daty tu stojí asi 10 dolarů. Na pobočce musí udělat 8 smluv a aktivovat 8 SIMek, trávíme tak ve městě opravdu celé odpoledne a já už mám opravdu hlad. Navštěvujeme tak místní večerku, kde je všechno alespoň týden prošlé. No, to bude ještě sranda, pomyslím si.
PRVNÍ DOJMY
Je tu děsně prašno a je tu smog. Po ulici nosíme roušku, protože probíhají práce na silnici. Musím však podotknout, že se od místních máme co učit, protože silnice byla přestavěna za tři dny. Ano vrtali nám tu pod okny do půlnoci, ale mají dostavěno. Všímám si, že tu obecně budují megalomansky (trochu socialisticky), ale na funkčnost se trochu dlabe. Na koleji jsou hrnce, ale bez vařičů, záchody jsou po zavření deset centimetrů od mísy, takže průměrný Evropan se prostě nezavře… Sprchy nesprchují, neb mají děravé hadice, záchody vytékají nebo nejdou ideálně ani splachovat a o tom, že by byl k dispozici společnej hajzlpapír, si můžeme nechat jenom zdát…
Druhý den narážíme znovu. Data sice datují, ale nikomu z nás nejde zapnout hotspot, abychom mohli pracovat na úkolech do české školy. Na pobočku musíme znovu, protože služba „DAVAJ INTERNET“ se musí připlatit na měsíc za 100 SOM = 25 korun. Lidé jsou tu však moc milí a nápomocní. Se vším pomohou, zařídí, jen to může být v 11 v noci. Jako když přišli mladíci na pokoj s vrtačkou a začali přidělávat garnýže. Obecně jsou Kyrgyzové velmi impulzivní.
DRUHÁ STRÁNKA KYRGYZSTÁNU
Kyrgyzstán je zemí protikladů. První den jsme viděli, myslím, „to nejhorší“ – bídu, špínu, turecké záchody ve škole (do hygieny se vůbec pouštět nebudu) i prošlé potraviny. Zatímco… Druhý den nám byla představena úplně jiná stránka Oše. Místní měna je čtyřikrát slabší než koruna. Jídlo i další věci jsou pro nás tak opravdu levné. V restauraci jsme si dali boršč, který byl opravdu fantastický. Jeden борщ stál 160 SOM = 37 korun. Při první návštěvě restaurace také zjišťujeme, že pití se objednává zásadně pro skupinu a ne pro jednotlivce. Ať už objednáte čaj nebo Coca-Colu, přinesou vám pro každého skleničku a velkou láhev nápoje. Hned druhý den mě kyrgyzské spolužačky vzaly ke kadeřníkovi, který je v Oši prý velmi žádaný. Pán byl hotov za 20 minut i s mytím, já měla nádherný nový účes a celá procedura mě vyšla na 600 SOM = 138 korun.
Nad Ošem se pyšní hora Sulejman s vyhlídkou a muzeem, na kterou velká část naší výpravy chodí pravidelně. I já to snad tento týden doženu. Hlavním zdrojem nejen potravin, oblečení, ovčích hlav, kumisu, ale prostě všeho, je místní „bazar“ – tržnice. Najdete tu od obrovských pytlů koření, ovoce, zeleniny, pečiva, masa na sluníčku bez ledničky vůbec tak všechno… Je tu prý i Globus, ale to už není taková zábava. Velmi rychle si zvykáme na kyrgyzský chleba. Vypadá jako koláč, ale je slaný a hlavně moc dobrý. Cukr, mouku, nudle, rýži prodávají napytlikovaný v igeliťácích a místní „magazíny“ vůbec vypadají, jak kdyby je někdo vykradl. Jsou však i takové, které by leckterou českou večerku strčily do kapsy.
Seznamujeme se i s místní mentalitou. Místní chodí velmi profesionálně oblečeni, je tu velmi populární móda čínská, korejská a turecká. Kyrgyzové vypadají dost „západně“. Zato uzbekové, kterých je tu velká menšina, chodí velmi zahalení, jsou jim vidět jen oči. Kyrgyzstán je muslimskou zemí asi z 90 %. Svolávání k modlitbě 5x denně je tak nevyhnutelné a místní mají dokonce takové prstýnkové stopky, na kterých si počítají, kolikrát modlitbu pronesli. My holky chodíme zahalené. Pokus o „více odhalené“ oblečení – kraťasy, jedno rameno, či croptop – proběhl druhý den, abychom otestovaly situaci. Jako koordinátorka výpravy jsem pak byla vzata stranou, aby mi vedení vysvětlilo, že je „venku zima“ – čti 27 stupňů, a měly bychom nosit více oblečení. To jest do školy. Na ulici je to prý jedno. Také si musíme dávat pozor, co, komu a jak říkáme, protože se tu zprávy opravdu šíří rychlostí blesku. Asi mají v sobě „práskačství“ pořád trochu zažité.
Jako poslední perličku ze začátku našeho výletu přidám toto. Znají našeho krtečka, koukali na pohádku jako malí. Všichni si však myslí, že se jedná o ruskou pohádku. A jak jsme to zjistili? Náš krteček je logem přípravku čistícího potrubí – krtka.
