Prosté maličkosti občas skrývají tolik síly.
Prázdniny jsou devadesát dnů na to dohnat nežití z celého roku. Kdo kdy vymyslel, že na jejich konci by se člověk měl cítit odpočatě? Studující lidé ždímou volný čas jen proto, aby po příjezdu domů byli zralí na další. Dovolená z dovolené, odpočinek nepřítomen.
Běží (sprintuje) pátý týden bezstarostného vstávání. Dny jsou prosté starostí, myšleno prosté deadlinů. Vydávám se na letní šňůru, krasojízdu se zastávkami všude, jen ne doma. Vydávám se vstříc odpočinku od školy, která zároveň většinu těchto plánů způsobila, když mi přihrála spřízněné lidi. Tři kapitoly, batůžek na dvě cvaknutí a Veja kecky: vyrážíme.
Ústím
Název kavárny, kde pracuje, si vybavuji jen matně, spíš tipuji. Plán zní najít ji do večera. Na cestu si objednávám údajně nejlepší místní halumi dürüm (bez dresingu), plahočím se do parku a vychutnávám halumi i výhled. Křiklavý cumulonimbus, ve vzduchu čeká průtrž. Vím, že musím nahoru: ulice volím dle přitažlivosti, zatáčím tam, kde se zrovna někdo mihne nebo odkud se z přenosného repráčku line sídliskový rap. Jsem standardně ověšená (vycházení vstříc je zlozvyk) a talířek se zbytkem dortu od šéfky pražský kanceláře se za chvíli pronáší (žiju maličkostmi).
Stále hledám: lebedím si v kolemjdoucích situacích, v nástěnce o jediném plakátu – pozvánce na pyžamovou párty, která už dávno proběhla a kam nemohl přijít nikdo soudný, v zchátralé garáži a zchátralejší plechové hale nabízející tisk absolventských prací za 99 Kč (sic!), v bizarním vchodu, kam by vešel nanejvýš hrdina hororu. Ústí. Pokračuju nahoru. Každou pozoruhodnost fotím a měřítko pozoruhodnosti se přitom nezdravě rozlézá. Knajpa s názvem Hnáta je tutovka. Zdravím známou tvář a netuším, že jsem právě naolejovala ztuhlý spletenec dvou osudů (o tom ale jindy, tj. nikdy nebo daleko za paywallem). Kavárna! Eliška, úsměvy a pivo (!).
Příští den už městem procházíme společně. Brutální vana, kamenná napodobenina Labe, obchodní dům Labe nebo Národní dům: hodně betonu a hodně budování, obrovsky nehezký a ještě víc fascinující. Cestou na Miladu míjíme zhruba tři tucty všemožných servisů, pneu, auto, levné autodíly, výfuky opravy a prodej, ráj baterií, lehkou střechu s tradicí, drenáže a kabelové chráničky, stavebniny: přijmeme zedníka za dobré platové podmínky, autobaterie servis a prodej, výprodej pneumatik a disků sleva 30–60 %, drogerie-zahrady-železářství, železářství Šroubek. Když projdeme město i lom, vstřebáváme životní dění na Elišky terase.
Nepoznávám všechno a i kdyby, chci to poznat znovu. Peklo a ráj, střet civilizací a mrtvá naděje: Sudety. Odjíždím, abych přijela znovu. Mávám Elišce, která se v příštích týdnech hodlá sedřít z kůže, mávám Kačí, která letí do hlubin Pacifiku, protože jí taťka řekl kdy, když ne teď. Mávám na shledanou.
Belgií
Letím natřikrát a tuším, že rozhodnutí budu muset ospravedlňovat minimálně stejněkrát. Termín byl fixní, rozpočet fixně omezený a do Bruselu se v pondělí nelétá přímo. Krátce: účel předčí důsledky, světí prostředky a následné konverzování o kontroverzi může být na konci dne plodnější než placení dardy za zvolení prostředků jiných. Dvě kapitoly, batůžek na dvě cvaknutí a Veja kecky: jedeme.
Vidím je po roce a cítím se, jako by mě nikdy neopustily. Jsme v Gentu, známém jako hlavním městě hipsterů, Sihem tu studuje a bydlí. Bydlení je tu prý extrémně stresová záležitost, protože když ho najdete, musíte se pronajímateli upsat, ať je kdovíjakej (stavem i cenou), protože levnější už neseženete, pokud vůbec. Sihem neměla štěstí na bytaře ani byt, ale nestěžuje si, může být hůř.
Sedíme v kavárně a posloucháme, jak se nám od posledku změnily životy: Toni jede do Lesotha pomoct vyřešit otázku přeshraničního vodního hospodářství, Sihem po magistru procestuje nejdřív Evropu, pak svět. Hltám je a potvrzuji si, že Erasmus (a věci po něm) jsou jedna z nejbožejších věcí dneška. Poznáváme město; vnímáme barvy, hodně barev, ale i hodně šedi, svěžest, živost, mládí; užíváme si vzkvétající brownfield, obroušenou paletu a vymydlenou starožitnost a cítíme se, jako bychom sem patřily.
Zjišťuji, že existuje (jsem dojatá z nového krásna) doppia, lezeckých stěn, nebinárních záchodků, střešních pikniků, studentské módy, symbiózy cyklisty a řidiče (sic!). Zní to futuristicky, až utopisticky, ale lidé na kolech tu skutečně jezdí po stejné silnici jako lidé v autech – zároveň, v podobném množství a bez dělícího pruhu. Ve městě s kopcemi. Samovolně, dobrovolně.
Krása si bere oddych, přejíždíme do Brugge a Oostende. Vidíme jen povrch, ale i ten se může snažit, může stát za to – ne tolik tady. Tady se skáče na špek, rochní v laciným komfortu, turistikuje. Na rozdíl od zhrzení a otravy, které mě při podobném objevování pohlcují, je to ale tentokrát docela zábava. S Elou jsme to před časem pojmenovaly a znamená to něco jako přijetí různosti, radost ze způsobu nalézání radosti. Města jsou cihlová a bílá, ospalá a tuctová, a taky něčí ideální dovolená.
Taky letos končíme tam, kde to celé začalo: pod pódiem Tash. Předloni v Lublani jsme pořídily loňský Berlín, tam zas letošní Brusel. Do Česka Tash asi nezavítá, holky to ale kousnou. Bodejť! Berounka, mort dieu! Manětín a Křivoklátsko, všechny Lhoty a Hradiště, Brdy a Brutnál, Brno. Čechy se postarají, Czechia trip nezklame! Loučíme se, a i když je mi smutno, smrdím endorfinem. Jsem ráda, že je mám a že za rok zas budu moct brblat o tom, jak je mi s nima (a v Evropě) hezky.
