Jaro v hlavním městě s sebou mimo jiné přináší mnoho nových staveb, oprav a rekonstrukcí. Naneštěstí tomu nebylo jinak ani v naší ulici a na začátku druhého dubnového týdne začala rozsáhlá oprava, která byla rozdělena do pěti fází kvůli omezení provozu. I bez zábran byla naše ulice stěží průjezdná v obou směrech. V tuto chvíli je rovněž nezbytné podotknout, že slovo “oprava” je v tomto smyslu užito velmi volně. Dvě poloviny naší domácnosti se shodli na tom, že probíhající oprava bude s největší pravděpodobností souviset s rekonstrukcí nádraží, které se nachází na samém konci naší ulice.
Jak se po pár dnech ukázalo, druhá fáze této opravy se odehrávala přímo pod našimi okny, tedy téměř uprostřed celé ulice. To rovněž znamenalo, že z první půle ulice, která byla přístupná z hlavní třídy, se stala slepá jednosměrka. Mnohem poutavější byl však samotný průběh opravy. Vše začalo v úterý ráno. Nejprve se jednalo pouze o dva dělníky. Jeden z nich klečel a vyndaval dlažební kostky z protějšího chodníku. Druhý stál nad ním, domnívám se, že byl připraven zastoupit svého kolegu v případě, že by potřeboval vystřídat.
O několik hodin později jsem si dopřávala zasloužený odpočinek od akademických textů. Jako ekvivalent zahrady jsem využila okno v ložnici. Tou dobou již pod našimi okny kopalo zhruba sedm dělníků. Za těch pár hodin stihli vykopat jámu zhruba půl metru hlubokou, pět metrů širokou a necelých dvacet metrů dlouhou. Daleko zajímavější však bylo sledovat širší scenérii. Opodál stála matka s malým synem. U syna bylo patrné, s jakým úžasem pozoroval náčiní a stroje, které dělníci používali. V pohledu matky se emoce mísily. Jedna část jejích emocí byla zjevně probíhající manuální prací rovněž ohromena. V té druhé části emocí byl však již jasně patrný drobet pohrdání. A to nejspíše směrem ke svému synovi, a především pak jeho budoucnosti. Jen stěží by se asi dokázala vyrovnat s tím, kdyby jeho budoucnost vypadala přesně takhle.
Druhý den jsem u okna stála již časně z rána. “Co tam sleduješ?” zeptal se muž. “Dívám se, jak dělníci pracují a na reakce kolemjdoucích lidí,” odpověděla. “Aha, a je to vážně tak zajímavé?” tázal se řečnicky s lehkým posměškem pod vousy. “Fascinující,” dodala jsem. A skutečně bylo. Kolem čtvrté hodiny odpolední kopali dělníci již v téměř dvoumetrové jámě. Kolem páté nastal čas, kdy lidem pracujícím v sousedních kancelářích končila pracovní doba. V tu chvíli jsem očekávala opravdovou kolizi dvou světů. Pohledy, které si mezi sebou vymění muži v oblecích a dělníci v oranžových vestách. K ničemu takovému ale nedošlo.
Bylo to jako sledovat simulaci sociálního experimentu, který probíhá v reálném čase a žádný z jeho účastníků nemá o vědeckých záměrech svého počínání ani nejmenší tušení. Dva různé světy existující souběžně v jednom a tom samém časoprostoru. Celou situaci umocňovala skutečnost, že dělníci měli plotem ohraničený prostor, ve kterém se pohybovali. Venkovní svět pro ně neexistoval. Muži v oblecích nevěnovali dvoumetrové jámě či skupince dělníků ani jeden pohled. Jejich prostor sice nebyl ohraničený fyzicky hmatatelným plotem, přesto byl ale zjevně patrný. Vzhledem k profesi není divu, že jejich pohled směřoval spíše nahoru. Na rozdíl od dělníků uzavřených za plotem byli muži v oblecích uzavřeni sami v sobě. A stejně jako pro dělníky neexistoval svět za plotem jejich jámy, pro muže v oblecích neexistoval svět mimo ně samé.
