Nevím, zda je pět důvodů vůbec potřeba. Možná stačí jen jeden – USA. Tipuji, že jakmile student/ka uslyší o možnosti vidět Spojené státy, projeví zájem bez ohledu na účel cesty. Z různých důvodů ale může váhat, a těchto pár bodů by možná mohlo pomoci se rozhodnout (je to kampaň).
Před dojmy ale vysvětleme pojmy. Co je studijní program INTER-FREE MOVERS si nejspíš není těžké vygooglit, přesto – jde o možnost studovat na takřka jakékoli zahraniční univerzitě světa. Já budu mluvit o cestě, z níž jsem se vrátila včera – tedy měsíčním pobytu ve Valdostě (Georgia, USA). Partnerství ZČU a VSU je v mnoha ohledech specifické, tento pobyt se tak nejspíš liší od pobytů jinde. To jen tak na upřesnění.
Výhody: trvá to měsíc (čas pro zkušenost dostatečný, pro stesk po domovu nedostatečný), obohatí to život (jako jakýkoli výjezd za hranice), neskládáte zkoušky (tam ne, doma jo;). Nevýhody: trvá to měsíc (zmeškáte několik přednášek, pokud několik z nich zrovna není zrušeno), stojí to peníze (ve skutečnosti spíš ne, viz bod 2), možná trochu přiberete (relativní, viz bod 1).
- Velikost (všeho)
Je to první věc, které si všimnete. Auto, které vás veze z letiště i člověk, který ho řídí, silnice, po které jedete i benzínka, na které zastavíte – všechno třikrát větší než evropský standard. Na benzínce si dáte první americkou sváču (ale jste vegetarián/ka, takže skončíte s rozteklým čedarem v toustu a hranolkama; jste taky trochu poznamenán/a body culture, takže chytáte mírnou úzkost), kterou zapíjíte dietní kolou – v dvoulitrovém kelímku.
Cestou z letiště potkáváte obří americké vlajky, jež asi mají co dočinění s obřím vztahem k vlasti. Porce oběda, na který vás pozval váš řidič, je nejen obrovská, ale i obrovsky sytá, smažená a dobrá. Zjišťujete, že pokud chcete autentický zážitek v plném rozměru, jiná jídla už jíst nebudete (au; ale možnost jíst zdravě tu tedy je). Na kteroukoli událost později jdete, vezete s sebou megamrazák plný ledu a piv a vozík plný jídla. Na tom je vedle rozměru pozoruhodná i další věc – a sice to, že to vůbec děláte. Kdo by si u nás na zápas okresního přeboru vozil vlastní ledničku? Američani ano.
Nejsem amerikanistka, ale moje laické domnění říká, že smysl pro rozměr pramení z několika věcí – (nedivila bych se kdyby ústavního) práva na komfort, individualismu – a prostě z toho, že je to čtvrtá největší země světa, což nejspíš znamená, že má dostatek místa, že si může dovolit mít věci velké. Není to ani udržitelné, ani šetrné, a velké jsou tak i emise, jež vypouští, a odpad, který produkují – to je ale jiný příběh.
- Pohostinnost (všech)
To je hned druhá věc, které si všimnete. Máte stoprocentní komfort, nestaráte se o nic. Je to nejspíš součást dohody a podstata hostitelství, to vám ale nebrání cítit se jako celebrita. Takřka (s důrazem) kamkoli jdete, tam vás odvezou, cokoli jíte, na to vás pozvou. Můžete si sice dělat, co chcete – denně chodit do školy, trávit čas se starými či novými spolužáky nebo sám/sama se sebou – můžete se ale zapojit do běžného života hostitelské rodiny, účastnit se jejich společenských akcí, poznat jejich přátele, z nichž všichni o vás jeví zájem. Jste celebrita a tímto způsobem si to můžete skutečně užít.
- Různost (úrovně školství)
(Spoiler alert: jedná se o vskutku laický, subjektivní a občas nadsazený pohled české nedostatečně zkušené studentky.) Nečekáte Harvard, ale nečekáte ani Ústí. Realita úrovně vzdělávání je někde mezi, čili zhruba v místech, kde se pohybuje ZČU. Stejně jako doma i tady záleží, kdo zrovna vyučuje – můžete zažít vskutku inovativního pedagoga, jenž vás aspoň třikrát přiměje k pohybu (pro rozptýlení, lepší pozornost), na projektor pustí zvuk šumící řeky (uvolnění atmosféry, příjemnější prostředí), mluví o rasové diskriminaci a obrovské nerovnosti (má rozum), průběžně se ptá na otázky a vaše odpovědi ho skutečně zajímají.
Zažijete ale také pedagoga, jenž si odvypráví přednášku v pozadí s powerpointovou prezentací designu minulého desetiletí, na otázku se nezeptá, a když, odpoví si na ní v příští vteřině sám. Ovšem ke cti mu budiž projev – přednáší se zájmem, čas od času mění intonaci, ví o čem mluví a do třídy přijde ve fešném klobouku. Únosné, a oproti zkušenosti z domova rozdílné.
Nezažijete moc pedagožek. Ani příliš afroamerických pedagogů, natož pedagožek. Z příčin pravděpodobně stejných, jako je tomu s akademičkami a příslušníky rasové menšiny u nás.
- Nerovnost (životů)
Nehodlám analyzovat její příčiny ani hledat protilék. Zkusím ale na jednom příkladu ukázat, jak všechno se vším souvisí. Vidíte nadměrně obézního Afroameričana, který nejspíš ne zcela zdravý nákup ani nedokáže provést bez asistenčního vozíku. Co vás napadne: kamaráde, takhle fakt nezhubneš. Co by vás mělo napadnout: kamaráde, rozumím tomu, že to nejsi jen ty a vozík, ale že je to prostředí, v němž žiješ. Tvoji předkové byli státem stěhováni do horších lokalit (špatná infrastruktura, dostupnost obchodů apod.), a uvízli tak v chudobě, která se stala generační chudobou. V místě, kde žiješ, nejspíš stále není snadný přístup ke kvalitním a zdravým potravinám, a když už, jsou značně dražší než potraviny nezdravé. Taky asi není úplně snadné změnit návyky, v nichž jsi byl z těchto důvodů celý život vychováván. To vše v tvém případě podmíněno barvou tvé pleti.
Dostupnost zdravých potravin, špatná infrastruktura a prohlubující se chudoba se zde ale týká lidí napříč rasami. Kupovat zdravé a kvalitní potraviny, platit dětem kroužky, kde by měly pohyb, natož mít čas uvolnit se z práce a hýbat se s nimi sami, v dospělosti se přimět ke změně zažitého životního stylu, běhat ve vůči chodcům nepřívětivém městě nebo si platit posilovnu – náročné. Je to komplexní problém, na nějž je navázáno mnoho dalšího (zdravotní péče – a její nedostupnost), který zároveň rozhodně nestojí za veškerou obezitou a chudobou, který ale stojí za uvážení při příštím pozorování Američana ve fastfoodu.
Chytřejší lidé to vysvětlují lépe, třeba tady nebo tady. Nerovnost pak hladce a obrace zkoumají mé oblíbené moudré hlavy tady. O relativitě a křehkosti tématu obezita se skvěle mluví tady, o vztahu lidí k tělům pak tady. Inu, toliko pro širší obzory.
- Z první ruky zkušenost
Závěrem už jen fascinace z přímého přenosu. Najednou žijete realitu, o které jste dosud jen četli v Timesech a slyšeli v reportážích Davida Miřejovského. Pohoršujete se nad vypjatostí situace, nad zaujatostí médií a přehnanými emocemi, polarizací a neschopností obou táborů mluvit s druhou stranou. Zároveň to ale vidíte na vlastní oči a nějak vás to přitahuje. Začínáte chápat, že všechno má své důvody a všechno souvisí se vším, že špatná ekonomická situace podněcuje hněv, že mediální masáž způsobuje zaujatost – a že za každým zaujatým stojí konkrétní příběh.
Už jen pod čarou dodávám, že Georgia, tedy stát, kde jsem strávila svůj říjen, je místem, kde o místo v Senátu usiluje fotbalová superstar a člověk s disociativní poruchou identity, Hershel Walker, nebo místem, jež v tu dobu navštívil Trevor Noah nebo Barack Obama.
Rozhodnutí nechám na vás. Za mě snad jen – díky, ZČU!
