Úplnou náhodou jsem při pátečním večeru narazila na svůj pravěký blog a článek o tom, jak jsem se v roce 2012 vydala do Španělska na zkušenou. Máme sice rok 2022, ale některé věci se zkrátka nemění. Jako třeba chuť mladých lidí cestovat a nechávat se na zahraničních brigádách sedřít z kůže. O mých útrapách i o tom, proč to stejně stálo za to, si můžete počíst v lehce upraveném a doplněném textu, který sepsalo mé o deset let mladší já.
Hned na úvod si řekneme pár praktických informací k zahraničním brigádám. Pokud necestujete za rodinnými příslušníky nebo přáteli, je šance na získání krátkodobého přivýdělku v cizině poměrně malá. Proto většina sází na zajeté pracovní agentury, které nabízejí práci i s ubytováním (pochopitelně za nemalý bakšiš). Sice si moc nevyděláte, ale máte jistotu, že za vámi jakožto zaměstnancem stojí agentura. A pokud je co k čemu, budete v ní mít zastání pro případ, že spolupráce nebude probíhat v souladu se smlouvou. Já v roce 2012 vyrazila s agenturou Cool Agent. Podobné služby ale nabízí i řada dalších jako Student Agency, Camp Leaders, Czech Us nebo Information Planet.
Mé požadavky byly:
- Mallorca,
- minimálně na dva měsíce,
- práce jakákoliv, jen ne s dětmi.
Odevzdala jsem agentuře poplatek za zprostředkování, který odpovídal zhruba 2/3 mé budoucí výplaty, a čekala…no a dočkala se 🙂
Jak to celé začalo
Psal se únor roku 2012, já seděla s lehce sevřeným žaludkem v čekárně jedné zprostředkovatelské agentury a doufala, že pro mě našli místo v některém z hotelových komplexů na Mallorce. Ale vezmeme to pěkně od začátku…
Doteď si pamatuji ten okamžik. Právě jsem úspěšně složila zkoušku z anglického jazyka na FF ZČU a vyučující se mě zeptal, jaké další jazyky umím, případně jaké bych umět chtěla. Moje němčina stála tehdy za große Scheiße, ale hned mě napadla španělština – mám ji koneckonců v genech, byť jen z jedné čtvrtiny (upřímně myslím, že i to někdy bohatě stačí). Vždycky mě lákalo mluvit španělsky, ale do té doby se k tomu nikdy „nenaskytla příležitost“. No, byla jsem prostě líná. Ten den jsem však odcházela z kanceláře s kontaktem na univerzitní hispanistku a koordinátorku Erasmu do Španělska. Neměla jsem ani tušení, jak moc mi tohle setkání změní život.
Bylo mi řečeno, že k tomu, aby univerzita podpořila můj výjezd, je zapotřebí několik věcí. Jednak bych měla umět španělsky (logicky) a navíc bych se měla na oblast Španělska zaměřit ve své bakalářské práci, případně i v dalším studiu. A protože když něco dělám, tak pořádně…a hned….(abych si potom mohla nadávat, do čeho jsem se to zase uvrtala), ještě ten den jsem se zapsala na kurz španělského jazyka a začala hledat pracovní pobyty ve Španělsku na léto toho roku. V tu dobu jsem měla přítele, který ale měsíc před odletem vyměknul. Takže adiós amigo a hola Španělsko.
Mallorca sice nevyšla, ale místo mi našli – v hotelu Roc el Pinar (dnes AluaSun Costa Park) v oblíbeném španělském letovisku Torremolinos.
Těžké začátky aneb kulturní šok, lahev na hlavě a o dvě čísla větší nohy
Červen přišel dříve, něž jsem čekala, má slovní zásoba ve španělštině zahrnovala leda tak: Me gusta marihuana, me gustas tu…¿Qué horas son mi corazón?♫
a Un, dos, tres… Un pasito pa’lante María ♪, ale přesto jsem byla odhodlaná vyrazit. Víte, jak vám všichni říkají, ať nikdy nesedáte k nikomu cizímu do auta? Tak přesně to jsem udělala hned po příletu. Nejdřív jsem nemohla najít spoj do Torremolinos (za to mohl asi i fakt, že jsem stála na letišti a zoufale opakovala „el tren“ (vlak)…ale kulový jsem rozuměla tomu, co mi na to odpověděli), pak jsem se díky svému orientačnímu nesmyslu ztratila na nádraží a nakonec zoufalá naskočila i s kuframa do auta k postaršímu Španělovi. Ten zjistil velice rychle, že si se mnou moc nepokecá, a tak mě mlčky odvezl k hotelu, pomohl mi s kuframa a se starostlivým výrazem ve tváři mě objal.
a Un, dos, tres… Un pasito pa’lante María ♪, ale přesto jsem byla odhodlaná vyrazit. Víte, jak vám všichni říkají, ať nikdy nesedáte k nikomu cizímu do auta? Tak přesně to jsem udělala hned po příletu. Nejdřív jsem nemohla najít spoj do Torremolinos (za to mohl asi i fakt, že jsem stála na letišti a zoufale opakovala „el tren“ (vlak)…ale kulový jsem rozuměla tomu, co mi na to odpověděli), pak jsem se díky svému orientačnímu nesmyslu ztratila na nádraží a nakonec zoufalá naskočila i s kuframa do auta k postaršímu Španělovi. Ten zjistil velice rychle, že si se mnou moc nepokecá, a tak mě mlčky odvezl k hotelu, pomohl mi s kuframa a se starostlivým výrazem ve tváři mě objal.
Upřímně jsem nečekala siestu, fiestu ani margaritu, ale od příjezdu na hotel to byl neskutečný frmol. Neměli volný pokoj, takže jsem spala s dalšíma třema holkama na pokoji bez přistýlky – na polštářích z gauče. Další dva dny si mě přehazovali jako horkej brambor, dokud jsem neměla zařízené pracovní povolení a další potřebné dokumenty. Netuším, jestli správně. Já nerozuměla jim, oni nerozuměli mně. Vlastně první osoba z hotelu, která se mnou promluvila anglicky, byl manažer hotelu Ricardo. Ten strávil dokonce pár horkých letních nocí na Moravě, takže na mě bujaře pořvával „divorščak“, kdykoliv mě viděl. Bylo to jediné slovo, které si pamatoval, takže jsem to nebrala osobně. Angličtina byla tam na jihu problém, zato slovenština byla all around. Občas jsem si tam připadala jako v Bratislavě. S ohledem na nabité pracovní dny jsme se ale se slovenskými bratry sotva sešli s volnem, takže jsme všichni vlastně ocenili, že jsme alespoň v práci mohli s některými kolegy nadávat v naší mateřštině.
S mojí jazykovou vybaveností mě strčili na recepci. Z toho, co se zpočátku zdálo jako dream job, se ale staly solidní galeje. Místo osmihodinovek šest dní v týdnu jsem makala kolem šestnácti hodin denně a volno měla po deseti až dvanácti dnech. Navíc si asi dovedete představit hotel během prázdnin…a co teprve hotel na jihu Španělska. Lidé se předbíhali, pořvávali na sebe i na mě. I když jsem před sebou měla ceduli, že obsluhuji pouze anglicky a německy mluvící zákazníky, hromadili se mi tam agresivní Španělé, kteří na mě hulákali cosi o tom, že jsem snad ve Španělsku a mám mluvit španělsky. Né, že bych se nesnažila. Ale na hlučné recepci (při rychlosti mluvení a různých dialektech) jsem byla ve španělštině schopná vyřídit jen základní problémy, jako třeba ztracenou kartu nebo zavolání taxíku. V dalších případech jsem na ně konsternovaně zírala a snažila se odvodit, co po mně můžou chtít. Často situace vyeskalovala tím, že po mně hodili papír, bloček, propisku, mapu a v jednom případě i lahev s vodou. Po každé směně jsem další půl hodinu seděla před hotelem a snažila se všechno rozdýchat. Když jsem měla volno, šla jsem na zhruba kilometr vzdálenou pláž a dívala se do vln. Nebo jsem bulela na Skypu mámě. V Burger Kingu. Rok 2012, takže wifi ještě zdaleka nefrčela tak jako dneska a už vůbec nebyla k dispozici pro personál. Každý volný den jsem se tak šla připojit do nedalekého fast foodu, dala si Café con helado a fňukala, že chci domů. Mámy reakce byla vždycky stejná: „no ani omylem…koukej to vydržet, v září tam chceme přijet na dovolenou.“
A tak jsem statečně držela tři týdny, dokud jsem nezkolabovala přímo za pultíkem. Z čehož měli kolegové šok, ale turisté velkou radost. Soudě podle blesků fotoaparátů, které jsem registrovala po probuzení, jsem se stala nedílnou součástí několika dovolenkových fotoalb. Nakonec mě vedení hotelu převelelo na restauraci, abych si odpočinula. Jenomže restaurace měla kapacitu 500 míst, ale hotel pojmul při plném obsazení až dvojnásobek. A všichni chodili na jídlo v tu samou dobu. Nevím, jestli byli horší hysteričtí domorodci na recepci nebo hladoví hosté v restauraci, kteří si ve snaze dostat se k pultu doslova šlapali po hlavách. Nejednou se během večeří volala ambulance kvůli pochroumanému kotníku nebo zlomeným kůstkám na chodidlech. Faktem ale je, že na recepci jsem rozhodně nemusela uklízet podělané dětské pleny ze stolu a vytírat zvratky, což se v restauraci dělo víceméně na každé směně. Chodila jsem do práce od 8:00 a zůstávala do půlnoci. Od 8:30 do 10:30 byly snídaně, uklízelo se do 11:00, potom bylo 30 minut pauzy a začínali jsme připravovat obědy, po nich zase úklid, dvě hodiny volna a potom večeře. Volné hodiny jsem víceméně proseděla v restauraci s nohama nahoře a těšila se na volný den u moře.
A pak jsem dofňukala
A tak šel den za dnem. Aniž bych si to uvědomovala, zvykla jsem si na bláznivý režim, na všudypřítomný řev dětí i dospělých, kterým jsem najednou začala rozumět… a dokonce na ně hulákala zpátky. Našla jsem si kamarády a volné dny trávila s nimi na výletech. Už jsem neplakala mamince na Skypu. Otrkala jsem se a začala po manažerovi požadovat lepší zacházení. Sem tam jsem si vyžebrala volno navíc, uměla jsem se ozvat, když se mi něco nelíbilo, a měla jsem zastání i u hotelového personálu. Konečně jsem si začala svůj pobyt pořádně užívat. Jezdila jsem na výlety do Benalmádeny, centra Torremolinos, do Málagy i na Gibraltar. Párkrát jsme se s holkama propašovaly k bazénu do jednoho pětihvězdičkového resortu na pláži a předstíraly jsme, že jsme hosté a užíváme si bezstarostnou dámskou jízdu. Andalusii jsem si zamilovala.♥ A na konci léta už jsem se netěšila domů.
V druhé polovině srpna se začal hotel postupně vylidňovat. Odjela značná část hostů a s nimi i hotelový personál. Zůstala jsem tam z brigádníků jen já sama. Dostala jsem vlastní pokoj s televizí a s lednicí, takže jsem si na pokoj vždycky propašovala nějaké jídlo a víno na večer. Sedávala jsem v okně a sledovala, jak nad hotelem zachází sluníčko. A masírovala si nohy. Z velikosti 37 se po devíti týdnech stala solidní 39 a původní uniforma na mě plandala. Unavená jsem byla tak, že jsem se rozplakala, když jsem na týdenním rozpisu neviděla u svého jména volný den. Ale zároveň jsem na sebe byla neskutečně pyšná. Bylo mi jednadvacet, zvládla jsem pracovat na hotelu skoro tři a půl tisíce kilometrů daleko od domova, naučila se komunikovat ve španělštině, poznala krásy Andalusie a udělala si přátele na celý život (jo, fakt jsme pořád v kontaktu). S nabytou sebedůvěrou jsem naběhla na Ricarda s tím, že chci mít zbylých čtrnáct dní volno nebo ať mi kouká zaplatit ty dny přesčasů oproti smlouvě. Když zjistil, že budu po návratu agentuře dávat zpětnou vazbu, přestal mi vyhrožovat, dal mi volno, příplatek za „velké pracovní nasazení“ a mým rodičům, kteří za mnou ten poslední týden přijeli, zařídil lepší hotelový pokoj s all inclusive.
Takže poslední dva týdny byly naprosto boží. Jezdila jsem po výletech, válela se na pláži, popíjela sangrii a než přijeli naši, tak mi dokonce splaskly nohy. Celou dobu mi říkali cikáně a smáli se tomu, jak v těch vedrech chodím v mikině jako správný domorodec. Po pár dnech přišel čas si zabalit, rozloučit se s hotelem a vyrazit na cestu domů. Tomu tedy předcházela dlouhá hádka o to, jestli si s sebou vezmu Bernieho – obřího plyšového slona, kterého jsem si vystřelila na ferrii v Málaze a celý pobyt byl mým důvěrníkem. „Buď jedeš ty nebo ten slon! Vždyť přes něj neuvidím do zpětnýho zrcátka!“ Ale nakonec rodiče vyměkli – asi i proto, že viděli svoji dospělou dceru, jak se tiskne k obřímu plyšákovi se slzama v očích. Takže jsme se naskládali do auta a vydali se na cestu do Čech. Po návratu jsem šla do agentury, kde jsem odevzdala hodnocení – víceméně pozitivní, s mírnou poznámkou týkající se vedení hotelu – a o své zážitky se podělila se zaměstnanci agentury. Hotel nedostal žádnou pokutu, ale brigádníky z Čech do něj další rok neposlali. Později jsem se dozvěděla, že změnili manažera a dokonce i jméno…asi jsem nebyla jediná, kdo si tam užil perných pár měsíců.
Závěrem
Vrátila se úplně jiná Kristýna než ta, která před čtvrt rokem opouštěla domov. Do té doby to pro mě byl ten nejintenzivnější životní zážitek. Sáhla jsem si na fyzické i psychické dno. Na druhou stranu jsem si ale připadala jako IronMan. V kolika situacích jsem si potom říkala: „simtě zvládla jsi čtvrt roku ve Španělsku, tohle zvládneš levou zadní“. Zjistila jsem o sobě spoustu věcí. Třeba to, že když není zbytí, dokážu se za sebe postavit, že vydržím opravdu hodně a že nemám v povaze se vzdávat. A taky jsem se zamilovala do Španělska. Do bláznivé povahy lidí, do toho organizovaného chaosu, který tam vládne, do žhavého slunce a do bujarého nočního života.
Vrátila jsem se tam v roce 2018, s Týnkou, kterou jsem díky brigádě poznala. Dokonce jsme se nechaly vyfotit na stejném místě, kde jsme se fotily před šesti lety. Navštívily jsme svoje hotely, procházely se po pláži a vzpomínaly na osudové léto a všechny zážitky. Stála jsem na recepci Roc Costa Park a přemýšlela, jestli jim pořád po jídelně běhají švábi… a jestli jsou Španělé pořád tak šílení hlady…a jestli na recepci pořád hosté řvou a hází propisky. Taky jsme se znovu proplížily do hotelu Sol Príncipe a užily si turistické odpoledne u jejich bazénu. A shodly jsme se na tom, že až teď dokážeme plně docenit, co nám Torremolinos dalo. Týnka měla za sebou tři další brigády v zahraničí, já dva Erasmy ve Španělsku. Ale o tom zase příště.
Kdybych měla těm z vás, kteří o brigádě v cizí zemi přemýšlí, něco poradit, tak toto: mějte ostré lokty. Hned od začátku dejte svým nadřízeným najevo, co pro vás je a není v pořádku. Nebojte se projevit svůj názor a stát si za ním. Prostě sebou nenechejte vorat. A určitě vyrazte. S kamarády, partnery nebo sami. Zaručuju vám, že to bude nejlepší zkušenost vašeho života!
