„V příštích patnácti minutách popište vývoj vztahu člověka s přírodou,” zní poslední otázka testu z Environmentální sociologie. Boží předmět, disciplína, profesor taky docela kus. Jak ale obor na danou otázku odpovídá, už vůbec boží není. Vlastně je, ale bohužel doslova. Velmi zjednodušeně řečeno je totiž právě příchod křesťanství tou dobou, kdy onen vztah začal jít do kopru. Až moc lidí začalo věřit tomu, že člověk byl stvořen, aby „panoval nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad dobytkem a nad celou zemí i nad všemi plazy pohybujícími se na zemi”. (To se tam fakt píše — konkrétně v Genesis 1:26–31).
Jak dnes víme, lidé si tento konstrukt vzali vskutku k srdci. Panovali, seč síly stačily. A když už nestačily, daly se dohromady chytré hlavy a ochočily si páru. Ta vedle vláčku nebo delší délky života přinesla éru bezprecedentního pokroku, známou jako industrializace. Jak ale někdo kdysi řekl, s jídlem roste chuť, a člověk začal žít ona 2 procenta jeho dějin, jimž vládne konzum, odpad a fosilní paliva. Celkem 98 % nám známé historie jsme využívali minimum zdrojů, a tak vytvářeli minimum odpadu. Přechod na industriální výrobu a postupné zlepšování životní úrovně proměnilo takřka každý výrobek v odpad. Dovolte mi zde citovat vlastní poznámky: „industrial production = waste production”. Ale kam s ním, že?
Jak z té šlamastiky ven
Odpověď neuzavírám ničím novým — jsme v bryndě. Jestliže se z ní chceme dostat, dramatickým změnám se nevyhneme. Odpad bychom museli začít (masivně) přetvářet ve znovu použitelné suroviny, nejefektivnější způsob redukce emisí je mít jedno a méně děcek, žít z obnovitelné elektřiny, bez auta a bez masa. Bylo by třeba změnit dnešní způsob života, začít vyprávět jiný příběh; a to se pravděpodobně nestane. Respektive ono se to už děje (viz mé první blogování o klimatické konferenci Cop26), nicméně pomalu a v nedostatečném měřítku. Čas drží nejsilnější kartu, a lidstvo zatím nenašlo způsob, jak ji přebít.
Zde však přichází jádro pudla — změna se rodí i hyne v nás. Pokud mě ten fešný environmentální sociolog něco naučil, tak že tahle věta není frází; spíše odpověď na to, jak si zachránit krk. Tak proč to aspoň nezkusit.
Tady bych mohla skončit, a těch pět z vás, kteří si tohle přečtou (ahoj tati), mi buď uvěří, nebo se (a to spíš) uchlácholí myšlenkami na Čínu a jiné rozvojové země. Protože proč bychom se měli uskromnit my, když za polovinou emisí stojí oni? Když zatímco my bychom se vydali cestou udržitelnosti, ve třetích zemích teprve zakoušejí past zvanou konzum? Inu, na odpověď si počkejte do příštího dílu. Spoiler alert: tento argument s klidem zapomeňte.
Prozatím si můžete poslechnout něco o tom, jak dopadla zmiňovaná klimatická konference, o možných řešeních ze všech možných úhlů nebo o tom, jak jsme jaksi zapomněli, že na planetě nejsme sami. Anglicky mluvící či rozumějící pak nenajdou lepší poslech než tento nebo tuten. Jo a černá komedie Don’t Look Up (K Zemi Hleď) je prej taky dobrej kousek.
P.S. Kdyby se snad někdo ptal, ze zkoušky mi pan sociolog připsal 9 bodů z 10. Z toho plynou dvě věci: zaprvé, lidstvo svůj životní styl (na rozdíl od planety) zřejmě nerozdejchá; zadruhé, profesor je asi fakt prima pán.
