Sociolog Daniel Prokop vydal roku 2019 knihu s názvem Slepé skvrny: o chudobě, vzdělání, populismu a dalších výzvách české společnosti. Tato kniha má nabízet vhled do současných problémů, které sužují českou společnost nejen v tuzemsku, ale i v rámci evropského společenství.
Kniha si během krátké doby získala nemalou pozornost a nutno říci, že naprosto zaslouženě. Prokop v ní otevírá témata, která jsou pro pochopení současného stavu v České republice naprosto nezbytná a běžný občan nemá příliš možností se k nim vlastní cestou dostat. A přesně tak na mne také působila – jako jakýsi průvodce dlouhodobými problémy české společnosti pro lidi, kteří se o podobné věci buď příliš nezajímají, nebo mají pocit, že se jich netýkají natolik, aby jim věnovali sebemenší část ze svého drahocenného času. Tuto skutečnost vnímám jako drobný zádrhel v Prokopově snaze o předání důkladného vědeckého a sociologického výzkumu. Nezdá se mi totiž, že by jeho kniha předpokládala jakoukoli dřívější znalost zmiňované problematiky, což může mít za následek hned dva efekty.
Za prvé je to fakt, že pro sociology nepřináší příliš velké množství nových informací a nereflektuje problémy, které by bylo potřeba dále zkoumat. O všech problémech, které Prokop zmiňuje, již víme a jsou náležitým způsobem zkoumány jinými sociology, politology či ekonomy. Prokop nepřináší ani příliš velké množství možných (ani nových) řešení těchto problémů. To, že v případě chudoby nejsou na vině rodiny, ale státní aparát a to, jakým způsobem je v České republice nastavena politika sociálních dávek, není ve většině případů tak velkým překvapením. Skutečnost, že na sociální dávky rodiny v nouzi často jen těžko dosahují, jelikož nesplňují všechny striktně dané podmínky, je až do nebe volající.
Druhý a podstatně zásadnější efekt, kterého může Prokop svou knihou docílit, je oslovení široké veřejnosti. V tomto ohledu se Prokop trefil do černého, a možná i to je jeden z hlavních důvodů, proč si jeho kniha získala takový ohlas. Ač se jedná o odbornou publikaci, tak je psána velice stravitelnou formou, čímž své čtenáře nevyhrazuje na vysokoškolské studenty sociologie či obecně osazenstvo akademické obce. Tuto skutečnost je dle mého názoru nutné vnímat jako velkou výhodu, ač kniha nenabídne příliš nového jedincům již zainteresovaným v této problematice, tak má ale mnohem větší šanci dostat se i k lidem, kterým například literatura faktu není tak blízká. A myslím si, že zrovna to je v současné době nezbytné. Aby lidé (tedy široká veřejnost) získali alespoň základní povědomí o problémech v České republice jako jsou chudoba (a to především i ta extrémní), školství (ať už rovné příležitosti pro děti z rodin zasažených chudobou, nebo například nedostatečné obsazení pedagogického sboru či rozdíly v úrovni poskytovaného vzdělání v jiných krajích ČR), nebo třeba populismus, který vládne nynější politice.
Pokud tedy bylo Prokopovým záměrem oslovit především běžné lidi, kteří sociologii zdaleka neholdují, pak nezbývá, než smeknout. Slepé skvrny by totiž mohly být přesně tím, co česká společnost potřebuje jako svůj wake up call.
