Věk protestů je věkem násilí. A kvůli protestům v Bělorusku, Rusku, USA, Hong Kongu, Bolívii a jinde si to téměř ani nelze představit jinak. Absurdnost představy nenásilného světa však nijak neodrazuje Judith Butler, která do věku násilí vnáší něco, co nelze nazvat jinak než filozofie či etika radikálního nenásilí.
Butler ve své knize The Force of Nonviolence ukazuje, že naše identifikace násilí je vždy podmíněna rámcem, ve kterém se nacházíme. To ale znamená, že i opak násilí – nenásilí či pacifismus –, je takto podmíněn. Tím se Butler okamžitě zbavuje ideje, že je nenásilí totožné s pasivitou: „Zdá-li se nenásilí jako ‚slabošské‘ stanovisko, musíme se ptát: Co je vnímáno jako síla?“ (22). Pro Butler nenásilí neznamená laskavost či pasivitu. „Snahy o nenásilné formy odporu mohou a musí být agresivní“ (20). Jeden si zde nemůže nevzpomenout na slova Dylana Thomase:
Neodcházej po dobrém do noci,
stáří ať sžírá, trýzní tryznu dne;
urputný vzdor ať soumrak vyvrací. [1]
Nenásilí však nepřichází samo od sebe. Dle Butler nestačí nenásilně vzdorovat diskriminujícím a opresivním hierarchiím. Filozofie nenásilí, jak ji prováděli Mahátma Gándhí a Martin Luther King, si žádá jeden předpoklad: radikální rovnost truchlitelnosti (grievability).
Označit život jako truchlitelný dle Butler znamená „tvrdit, že ještě dokonce před tím, než je ztracen, je hoden toho, být oplakávaný v případě jeho eventuálního zániku“ (60). Každý jeden život na světě si zaslouží péči, která je motivována strachem z jeho možné ztráty. Ztráta jakéhokoliv jednoho života, je totiž i ztrátou nás samých: „‚Já‘ žije ve světě, ve kterém lze závislost na druhých odstranit jen odstraněním sebe sama“ (78).
Není nicméně zcela jasné, zda Butler vztahuje radikální rovnost truchlitelnosti i na ty, kteří nejsou členy homo sapiens. Sama v tomto, nejspíše záměrně, zůstává vágní. Někde hovoří o „osobách“, čímž, jak na jiném místě předvádí Peter Singer, lze dost dobře označovat i nelidská zvířata. Jinde Butler vágně hovoří o „životě“ či o „mrtvých“. Dle mého čtení nám autorka jednoduše svou filozofií nenásilí naznačuje cestu. Kam až cesta povede, je však už na nás.
I kdyby však nikdo, tj. ani nelidé, nesměl být výjimkou, stav dnes je takový, že truchlitelnost rovnoměrně distribuována není. Jsou společnosti, minority, lidé a nelidé, jejichž ztráta není tragická pro každého. Romové v České republice jsou jedním příkladem [2], Arabové v okupovaných oblastech Palestiny dalším.
Pro Butler platí, že dokud nepřijmeme radikální rovnost truchlitelnosti, budeme přemýšlet způsobem, který umožňuje ospravedlňovat násilné činy. Ted Honderich a jeho After the Terror či Terrorism for Humanity přichází na mysl. Budeme tvořit zákony a politiky, které opomíjejí živobytí některých lidí. Systematický rasismus v Americe je toho příkladem. A dokud budou existovat důvody pro násilí, bude existovat i násilí.
Na závěr zůstává přítomna otázka praktické uskutečnitelnosti. Totiž jak a kde začít dělat či žít filozofii nenásilí? Pro Bulter není cílem mírově pochodovat proti samopalům. Cílem pro ni je eliminace samotné možnosti toho, že by někdo musel kráčet proti samopalům. Naši agresi a hněv, kterých se dost dobře nelze zbavit, je tak třeba namířit proti všemu, tvrdí Butler, co jakkoliv brání zvětšování rovnosti truchlitelnosti. Naší snahou tak musí být angažovanost, která povede ke kolektivnímu uvědomění, že jsme na sobě všichni závislí a že „závislost na druhých lze odstranit jen odstraněním sebe sama“ (78). Naše snaha musí vést ke stavu, ve kterém uznáme, že ztráta kohokoliv je ztráta nás samých. Přesně to znamená snažit se o naprostou rovnost truchlitelnosti. To znamená praktikovat filozofii nenásilí.
Filozofie či spíše filozofování Judith Butler je náročné a vyžaduje značnou míru pozornosti. Kdo četl třeba Gender Trouble anebo Závažná těla, uslyší rád, že The Force of Nonviolence je bezpochyby čtenářsky přístupnější. To, že je dílo Butler vždy a pro každého alespoň v něčem přínosné, ani netřeba zmiňovat. To, že dnes potřebujeme fantazii nenásilného světa, stejně tak.
Poznámky:
[1] (Přel. http://www.vzjp.cz/verse.htm#Thomas) „Do not go gentle into that good night, Old age should burn and rave at close of day; Rage, rage against the dying of the light.“ THOMAS, Dylan, 2017. The Poems of Dylan Thomas. New York: New Directions Publishing Corporation. ISBN 978-0-8112-2114-6.
[2] Že romské životy nejsou vnímány jako rovné těm neromským ukazuje, opakovaně, výzkum veřejného mínění: http://www.romea.cz/cz/zpravodajstvi/domaci/dle-vyzkumu-vice-jak-polovina-cechu-pocituje-nesympatie-k-romum; https://socialnipolitika.eu/2019/05/cvvm-stereotypni-pohled-na-romy-zeslabil-v-oblasti-zamestnani-naopak-zesilil-v-pripade-ziskavani-bydleni/. V této době je vhodné zmínit např. data Evropské sítě proti rasismu, která velice dobře odhalují naše systémové nerovnosti. Dle zmíněných dat trpí minority všude po Evropě na následky koronaviru značně hůře než zbylá populace: https://www.theparliamentmagazine.eu/news/article/racial-and-ethnic-minorities-suffering-disproportionately-during-coronavirus-crisis-says-enar, https://www.eurodiaconia.org/2020/06/enar-publishes-a-position-paper-on-covid-and-racialised-communities/ a https://www.enar-eu.org/Evidence-of-the-impact-of-Covid-19-on-racialised-communities-exposes-need-to. Nemělo by být divu, že dopad koronavirové krize je jiný na Romy. Diskriminace vůči nim se totiž objevuje i v české vrcholné politice: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/okamura-vyjednavani-s-ano-o-podpore-vlady.A180307_173002_domaci_kop, http://www.romea.cz/cz/zpravodajstvi/domaci/klaus-ml.sdilel-na-facebooku-v-den-pripominky-romskeho-holokaustu-rasisticky-protiromsky-vtip.
