Zamačkávám budík, zvonil sotva dvě vteřiny. Spolubydlící se přesto začne vrtět — ani dnes se mi nepodaří vstát nepozorovaně. Nutná daň života na koleji, chlapče. (Ano, sdílím pokoj s chlapcem, ne, nebylo to v úmyslu). Pod peřinou navlékám tepláky, nejněžnějším možným způsobem beru ze stolu laptop, sluchátka, brýle a s tichostí nindži se přesouvám do kuchyně. Rutina může začít. Vločky do misky, čaj do hrnku, zapnout rychlovarku — splněno. Zděsit se vlastního odrazu v zrcadle, vyčistit zuby, nakrájet ovoce —…