Dvě vily jedné továrnické rodiny. Piettů.

Továrnické vily jsou podstatnou součástí průmyslové architektury. Odráží způsob života jeho obyvatel i dobovou architekturu. Často stojí v blízkosti továrnického komplexu. Může se k nim pojit park a mohou stát i v centru městské zástavby. Jsou to doklady nejen toho, jak lidé žili a mysleli, ale i jak vznikal průmysl formující naše města. V dnešní době čelí nutnosti konverze stejně jako areály díky kterým vyrostly. Jak píše Krkonošský deník v titulku článku, který se vilami také zabývá: Bývalé vily zdobí ale i hyzdí město.

„Pocházím z Lucemburska a měl jsem docela dobrodružný život. I když jsem se narodil v docela malém městě až k Velké válce, ve které jsem spolu s Napoleonem táhl do Ruska. Válku jsem přežil a rozhodně to neznamenalo, že mám v tomhle životě už odslouženo. Skoro v 50 letech jsem odkoupil starý mlýn na říčce Prim u Dillingenu v Sársku. Měl jsem asi docela pod čepcem, jelikož jsem mlýn neviděl jako místo na klidné stáří. Přebudoval jsem ho na papírnu a tak jsem už v roce 1818 spustil jednu z prvních strojních papíren v Evropě. A nedržel jsem se zpátky. Jelikož tabákový průmysl byl na vzestupu odstartoval jsem papírnickou kariéru hedvábnými cigaretovými papírky, které budou ještě za jedno století stále vyrábět moji synové. Jsem Jean Louis Piette a moji synové jsou těmi, kdo vzkřísili český papírnický průmysl.“

Oba synové se v papírnickém řemeslu našli. Starší Louis vydával knihy o výrobě papíru spolu s časopisem Journal des fabricant de papier v Paříži a zabýval se papírem jak teoreticky, tak prakticky. Mladší Prosper Josef Maria začal působit v Rakousku a byl odborným poradcem při výstavbách českých papíren. Byl ředitelem papírny ve Vrané nad Vltavou, koupil vyhořelou papírnu Císařský mlýn v Praze a Podbabě a, co je pro nás nejdůležitější, vlastnil i papírnu v Maršově. Mezi Maršovem a městem Svoboda nad Úpou se totiž nachází první vila této továrnické rodiny, k té ale až později.

Kde je ale ta naše Plzeňská?! Plzeňská papírna se do rodiny papírníků dostala až s další generací. Prosper se svou ženou Elisabethou měl totiž další tři syny a to Prospera juniora, Julia a Ludvíka. Ti se samozřejmě potatili, postrýčkovali a i podědkovatěli? A byli také celý žhaví na výrobu nejen hedvábného papíru. Julius byl skvělý obchodník, Ludvík modernizoval výrobu a byl velkým kamarádíčkem s Františkem Křižíkem a Prosper junior byl tátova pravá ruka v Maršově a Podbabě. Právě Julius a Ludvík byli nejvíce činní v Plzni.

Plzeň

Právě Maršov a Plzeň je pro nás nejdůležitější, zbylo nám tady po této rodině asi nejvíce a to hlavně jejich vily. S tou Plzeňskou už jsme se minule trochu seznámili a tak s ní rovnou začneme. Když už Piettovi zakládali rodinnou vilu, bylo jasné, že bude novorenesanční. Jak ta v Plzni, tak ta v Maršově nesla signifikatní znaky neorenesance. I přes blízkost centru města a prostředí Radbuzy si dokázali Piettovi vytvořit místo pro klid a odpočinek. Kolem vily tak založili rozsáhlý park, který je zde dodnes. Vila s parkem patřila k nejvelkoryseji pojatým továmickým sídlům v Plzni a rodinou Piettů byla užívána až do začátku 1. světové války. Přesto, že regionálně je to rozhodně památka hodná ochrany, roky se na ní podepsaly. Možná mají bezdomovci smysl pro estetiku, a nebo nám moc chátrají památky, každopádně těsně před jejím zánikem už byla využívána pouze jimi. Postupně se rozpadala až do roku 2008, kdy byla těsně před podáním návrhu na památkovou ochranu zdemolována.

Vila stála v severovýchodní části přírodního parku, který byl porostlý vzrostlými stromy a na jehož ploše byl i rybníček. Vlastní vila byla reprezentativní zděná patrová budova se zvýšeným přízemím a s výraznou třípatrovou hranolovou věží. Fasádu členil výrazný průběžný pás podokenních říms s vpadlými parapetními výplněmi. Korunní římsa byla profilovaná, podložená drobným zubořezem, který je výrazným prvkem i v architektuře nedaleké továrny. Prostě dokonalý romantický zámeček.

Maršov

Neorenesanční vila v Maršově využívána starší generací rodiny ovšem stále stojí. Moc se o ní nemluví, podle mé rešerše dokonce není! zapsaná jako kulturní památka, takže stejně jako její dvojička není památkově chráněná. Přesto podle současných fotek vypadá, že je v dobrém stavu. Stojí na pozemku vymezeném z jedné strany tokem řeky Úpy a z druhé státní silnicí, spojující město Trutnov s částí východních Krkonoš. V jejím okolí opět vznikal rozlehlý park s mnoha cizokrajnými dřevinami, přirozeně přecházející v přírodní bukový porost na protilehlém svahu řečiště, protkaný sítí promenádních cestiček. Na obyvatele vily nepřímo odkazuje i personifikace papírenské výroby v podobě korunované ženské postavy se svitkem papíru v ruce ve venkovním výklenku. Rodina užívala vilu nepřetržitě až do roku 1945. Nahoře ve věži měl prý „starý pán” pracovnu. Stejně jako Plzeňská odnož papírenského průmyslu od neslavného ukončení letité výroby papíru i ve Svobodě nad Úpou byla vila prázdná a spolu se stylově nepřehlédnutelnými provozními budovami čekala na nové využití.

Vila má symetrickou fasádu ve stylu francouzské renesance s masivní věží umístěnou v bývalém vstupním průčelí a ozdobnou kulatou věžičkou zakončenou korouhvičkou.

Rodina Piettů zvládla zanechat významnou stopu v průmyslovém rozvoji na našem území. Zatímco starší Prosper senior i jeho mladší syn byli miláčci Krkonoší a váží si jich zde dodnes, synové Ludvík a Julius spolu s Františkem Křižíkem proměnili jeden břeh řeky Radbuzy v místo, kde se dnes lidi setkávají. Obě místa i přes svou slavnou minulost stála na okraji zániku. Vše je jen otázkou času. Zatímco vila v Maršově stále stojí, ale její okolí postupně ustupuje jiným záměrům, ta naše už zde není. Ne vše je jen o ochraně, ale také o naší vůli dát stavbám nový smysl a to se snad u naší papírny, která si v současné době konverzí prochází, podaří. Obě vily žily díky svým majitelům a životům, které do nich vtiskli. I my se musíme naučit vzít starou architekturu a vtisknout jí nový život bez potřeby jí prostě zbořit a postavit na jejím místě něco jiného.

ZDROJE: