Už několikrát jsem slyšel námitky věřících: „Jestli neexistuje Bůh, proč máme tak dokonalá těla? Tohle nemohlo vzniknout náhodou.“ Nutno podotknout, že mi to často říkali lidé, kteří kvůli nedokonalosti svého zraku museli nosit brýle. Ale v souvislosti s tím jsem narazil na zajímavější argument. Proč se nám zdá vesmír tak dokonalý? Jemně vyladěný pro to, aby mohl ve vší své složitosti takhle fungovat. Je to jeden z nejoblíbenějších argumentů lidí žasnoucích nad představou něčeho, co nás převyšuje. Mají ale pravdu? Na to bych se chtěl podívat.
Argument o jemném vyladění tvrdí, že základní fyzikální konstanty a zákony jsou nastaveny tak přesně, že umožňují existenci života – a právě tato přesnost vede k myšlence záměrného zásahu inteligentního tvůrce. Zastánci*kyně tohoto názoru poukazují na hodnoty jako gravitační konstanta, silná jaderná síla nebo poměr mezi elektrony a protony a tvrdí, že i nepatrná odchylka by znemožnila existenci života, jak ho známe. Často zmiňovaným příkladem je kosmologická konstanta, která se zdá být vyladěna s přesností na 10-120. Pokud by se lišila byť jen nepatrně, galaxie by nikdy nevznikly.
Tenhle argument má ale několik logických problémů. Prvním je, že se dopouští důkazu kruhem. Tyto konstanty pozorujeme právě proto, že žijeme ve vesmíru, kde nám umožňují existovat. Tomu se říká antropický princip. Tvrdí, že jen ve vesmíru, kde může vzniknout inteligentní život, se může také objevit někdo, kdo tyto konstanty pozoruje a klade si otázky. Přirovnává se to k louži, která se podivuje nad tím, jak přesně její tvar odpovídá prohlubni, ve které se nachází – a přitom je to právě louže, která se přizpůsobila tvaru prohlubně.
Argument má navíc problém s pravděpodobností. Abychom mohli říct, že tyto konstanty jsou nepravděpodobné, museli bychom vědět, že jiné hodnoty vůbec byly možné, a znát mechanismus, který jejich hodnoty určil. Bez těchto znalostí nemůžeme smysluplně posoudit, jak pravděpodobná konfigurace našeho vesmíru skutečně je. Je to jako mít balíček karet a prohlásit, že jeho uspořádání je nepravděpodobné, aniž bychom věděli, kolik balíčků bylo ve hře nebo jak byly zamíchány.
Argument také naráží na otázku samotné povahy designéra. Pokud složité věci vyžadují designéra, pak by i tento návrhář – který je podle definice ještě složitější než vesmír – sám potřeboval vysvětlení.
Poznámka: Možná si u poslední věty řekněte, že by to vedlo k nekonečnému regresu, ale tady zastávám názor Bertranda Russella. Ten řekl, že neexistuje žádný logický problém s řetězcem, který nemá první článek. Není žádný logický důvod domnívat se, proč by nemohla existovat nekonečná vysvětlení.¹ Bytí vesmíru klidně může být výchozím stavem reality — nebo jak tomu filozofové někdy říkají, „holý fakt“. Tedy skutečnost, která nemá žádné další vysvětlení.
Navíc, pokud byl vesmír stvořen pro život, většina jeho prostoru je k životu naprosto nehostinná. Obyvatelná je jen nepatrná část. I Země, často považovaná jako dokonale přizpůsobená životu, prošla několika masovými vymíráními a má rozsáhlé oblasti, kde přežívá jen minimum organismů.
Další problém spočívá v otázce nutnosti. Nevíme, zda tyto konstanty vůbec mohly být jiné. Možná jsou navzájem provázané nebo určeny hlubšími zákonitostmi, které zatím neznáme. Stejně jako poměr obvodu kruhu k jeho průměru musí být vždy π, možná ani tyto konstanty nemohly být jiné.
Obhájci argumentu jemného vyladění tak čelí zásadní výzvě. Musí prokázat, že přesnost fyzikálních konstant nutně znamená záměr, a ne přirozený důsledek nebo náhodu. I když tenhle argument upozorňuje na zajímavé otázky o povaze našeho vesmíru, nedokáže přesvědčivě překlenout mezeru mezi pouhou pozorovanou skutečností a závěrem o existenci tvůrce. I když může působit intuitivně přesvědčivě, hodně spoléhá na naši lidskou tendenci hledat vzorce a smysl i tam, kde může jít jen o náhodu nebo přirozený jev.
ZDROJE:
¹ Russell, Bertrand a Frederick Copleston. “Debate on the Existence of God.” 1948. Přetištěno in: Hick, John (ed.). The Existence of God. New York: Macmillan, 1964, s. 167–190.
