Taky už Vám to psaní bakalářky leze na mozek? Pocit toho, že jste tomu sice už věnovali x set hodin, ňákej text na tom papíře je, ale pořád to neni vono a motivace u toho sedět furt v jedný pozici a datlovat do počítače se vytratila? Rači byste dělali cokoliv jinýho na světě – uklízeli, pracovali, učili se háčkovat nebo pekli buchty?
Já už se v tom babrám od začátku akademickýho roku a nemůžu se dokopat k výsledku, se kterým bych byla spokojená. Studium klasických předmětů, zkoušky, a do toho všechny ostatní starosti, o existenci osobního života ani nemluvě, je pro jednoho člověka hodně. Stres se nahrne natotata a studente nepo*er se. Já si vybrala téma, ke kterýmu mám blízko, ale vzhledem k tomu, že BP je taková diplomka na zkoušku a nějaký výzkum „do hloubky“ formou rozhovorů nebo praxe u ní není nutnej, mi přijde paradoxně těžší jen číst spoustu článků a z toho něco sestavit. Občas se stane, že Vám nesedne téma nebo si nesednete s vedoucím, ať už osobnostně, či co se Vašeho pracovního stylu a způsobu týče, a to pak může být pořádně náročný tu bakalářku napsat. Já nějaký tělo textu sice mám, ale přijde mi, že to prostě neni vono, není to dobrý, ale jsem tak vyčerpaná, že to už nechci ani vidět, natož to ňák upravovat. Tak se těším, že to budu mít za sebou a budu moct v klidu pracovat od pondělí do pátku v normální hodiny, a ne pořád sedět a čumět do obrazovky na problikávající kurzor.
Máme poslední dva týdny do odevzdání a mně hoří u pr*ele. Teď je opravdu třeba zatnout půlky a „Vydrž, Prťka, vydrž!“. Někde jsem slyšela, že je dobrý občas zkusit si napsat nějaký „rant“, resp. si v textu postěžovat a vylejt si tak frustraci, prej se pak píše líp, tak proto vzniká tenhle článek. Chci tak motivovat ostatní bakalářníky, že v tom nejsou sami, a že s tím zápasíme úplně všichni. Sice jsme napsali tunu seminárek po dobu studia, hergot emailů denně napíšu třicet, plánů výuky pro svý studenty AJ připravím za týden několik a článek na Bloguj taky občas zpatlám, takže jako to ne že bych neuměla psát, nebo že by mě to nebavilo, dokonce i téma je mi blízký, ale jsem tak demotivovaná, že to ani není možný. Byt mám vypíglovanej, naučila jsem se péct velikonoční nádivku, koupila si nový boty a spolužačka mi tenhle týden řekla – „Anežko, já vím, co ten tvůj problém je, chceš ho pojmenovat? Je to termín.“ A jo, má pravdu.
Já musím cítit totální bezmoc a zmar těsně před termínem, abych ze sebe vymáčkla to nejlepší, a když se tak dívám kolem sebe, myslím, že nejsem jediná. Jak se říká, to nejlepší víno se taky musí vylisovat a vzniká pod tlakem. Sice je tenhle rant schválně neformální, ale už jsem tak zblblá, že jsem to stejně zarovnala do bloku ve formátu Times New Roman vel. 13 s řádkováním 1,5 a paranoidně očekávám, že na mě každou chvíli vyskočí nějakej komentář. A tak poslouchám další podcast k tématu, aby mě to nakoplo alespoň trochu a já se s mozkovou aktivitou dostala někam do produktivního mindsetu. Tím ukončuju svůj úzkostiplný rant na to, že už mi hlava běhá kolem, a tak prokrastinuju prací a psaním článků pro fakultní blog. Lol.
Přeju všem mnoho zdaru a věřte že po těch třech letech, Šancových zkouškách a veškerejch termínech, který už jsme zvládli, to nějak doklepeme! Práci zdar!
PS: po vzniku tohoto článku vznikly i další dvě normostrany textu BP 🙂
