Karafiát, chlebíček, mlha. Je mi zhruba osm a kalendář ukazuje čtrnáctý květen. Ten den z nějakého důvodu stačí, abyste zplodila člověka, a všichni se na vás smějí. Protože jste správná matka, úsměv oplatíte a děkujete za květ. Nechápu to a dávám si chlebíček; prý na oslavu. Jestli byl dobrej, už zůstalo v mlze.
Je první září v Covidu, jsem v prváku a přes webky debatujeme o ženách a Česku. Spolužák tvrdí, že debata pozbývá smyslu, protože u nás je všechno rovný. Vším myslí práva, právy myslí přístup k volební urně. Je mi dvacet a lámanou argumentací vysvětluji, že tenhle vavřín je hodně vadnej a usnout na něm je velká chyba. Feminismus teprve objevuji, sebevědomí zatím ne a tuto diskuzi řečeno klasikem „nevyhrávám“.
Jsem ve třeťáku, místo psaní bakalářky sedím v redakci a potlačuji úzkost z příliš rychle plynoucího času. Kalendář ukazuje osmý květen a kolega redaktor jede točit o Dni matek. Doptávám se a záhy toho lituji: v květinářství prý mají slevy, ale v dalším květinářství mají ještě větší slevy. Shledává to zajímavým a natočí o tom reportáž. Po příjezdu ženám v redakci rozdá růže, ženy se usmívají a děkují. Chlebíček nedovezl; asi nebyl ve slevě.
Je středa a já přemýšlím nad redaktorem, nad chlebíčky a karafiáty: co tím vlastně chceme říct? Děkujeme, ženy, za vaši neplacenou práci, tady máte květinku. Děkujeme za hodiny u sporáku a za hodiny beze spánku, když na vás visí veškerá péče o dítě; za vaše unavené ruce z pravidelného úklidu, o který se s vámi vaše polovička nějak nechce dělit. Díky, že jste tak trpělivé, když vás kolega věčně nenechává domluvit, když vás nepřizvou do odborných diskuzí, protože dramaturgie je příliš složitá. Díky moc – karafiát?
Kytky mi nevadí
Ale ne, vůbec ne. Kytky mi nevadí, jsou pěkné, díky, úsměv. Ženy ve světě nemají rovná práva, ženy-matky v Česku rovné platy, příležitosti, nemají dostatek trpělivosti nebo prostředků na nedostupné školky; vedou naopak ve statistikách mapující oběti sexualizovaného násilí, jehož prevence nás stále nějak děsí. Bojíme se chránit? Znásilnění neříkáme znásilnění, manželství nenazýváme manželství, kastrujeme trans osoby – bojíme se sami sebe?
Feminismus stále objevuji – hlavně díky odvážným hlasům Lauder, Homfray, Rychlíkové, Doležalové, Nejedlové, Bartošové nebo nově vzniklému feministickému měsíčníku Druhá:směna (měsíčník občas mluví nesrozumitelným jazykem, občas je prostě moc (kvapný, radikální?), ale nutí přemýšlet nad zaprášenými stereotypy a ztuhlými vzorci, je nesmělý a svěží – přínosný) – a myslím, že bych se s nimi shodla na tom, že kytka ke Dni Matek či MDŽ je v pohodě.
Pokud ale růží od jezera Naivasha chceme vyslovit podporu, sounáležitost a rozlícení ze stávajících poměrů, asi můžeme být nápaditější. Dovolím si vlastní tip: až příště budeme mít hlad, uvaříme místo mamky či partnerky my. Až dopere pračka, převezmeme kolečko žehlení a skládání do vlastních rukou. Až budeme svědky/němi nespravedlnosti nebo ponížení, ozveme se. Až budeme držet volební obálku, jméno na lístku zohledníme i dle toho, jak se staví k výše zmíněným bolestem. Až příště bude kalendář ukazovat osmého března, zajdeme třeba na veřejnou debatu o postavení žen v ČR – a na jejich oslavu si dáme chlebíček.
