Gottland nabízí alternativní vhled do historických (a současných) událostí naší země v rozmezí let 1882 – 2003. Ačkoli kniha sleduje základní chronologickou časovou linku, důležité období je vždy vykresleno na osobním příběhu konkrétního člověka. Vše začíná ve Zlíně u Tomáše Bati a po jeho smrti také u jeho bratra Jana, pokračuje přes Lídu Baarovou a její přínos pro film i německou společnost. Postupně se dostáváme až k době, kdy se nad Prahou tyčil Stalin v doprovodu sovětského a československého lidu. Následně Szczygiel přibližuje události, jež se staly podnětem filmu Ucho. Na samém konci knihy potom čekají na čtenáře dva příběhy spojeny do jednoho, a sice vyprávění o Jaroslavě Moserové (která mimo jiné ošetřovala také Jana Palacha) propletené se svědectvím o životních (ne)událostech, které vedly Zdeňka Adamce (jinak známého rovněž jako „Pochodeň číslo tři”) k jeho činu.
Například z příběhu Jana Procházky se tak čtenář dozvídá nejen scenáristovu cestu k jeho označení „miláček národa”, ale také někdejší praktiky užívané soudobým režimem, které mimo odposlech spočívaly ve zkonstruování a následném veřejném šíření rozhovoru(/ů), díky nimž se z „miláčka národa” mohl stát někdo, kdo neměl po smrti nárok ani na pohřeb.
Velice zajímavým momentem je v knize část věnována Otakaru Švecovi. Szczygiel zde totiž popisuje osud člověka, který dostal za úkol zvěčnit samotného Stalina. Na to, o jak markantní úkol se jednalo, toho o Švecovi víme jen velmi málo. Jakoby s pomníkem zmizel i sám autor… Szczygiel tak nabízí důstojný pohled na člověka, se kterým bylo nedůstojně zacházeno. Vzhledem k neustálé stranické nespokojenosti s podobou pomníku i Švecovou osobou není divu, že se z této doby dochovalo jen omezené množství podkladů, z nichž se lze dozvědět více jak o pomníku, tak i o architektovi samotném. Švecovo jméno je totiž ve spojení s pomníkem na Letné zmiňováno jen v hrstce případů. Pro Szczygiela však ani tato skutečnost není překážkou a autor přináší plnohodnotné svědectví o muži, jehož „největší” kariérní výhra stála za jeho postupnou životní prohrou.
Opomenuta nezůstala ani Marta Kubišová spolu se zbytkem tria Golden Kids. Ač se jedná o jednu z osobností známějších, jsou v knize přiblíženy okamžiky jejího života, o kterých se (i) v současné společnosti mlčí (například její pocity při obvyklé procházce Prahou, kdy samu sebe přesvědčovala, že domy v centru jsou již poměrně staré, a když tedy bude pod nějakým chodit dost dlouho, dřív nebo později na ni jistě z domu spadne balkon). Stejně tak je tomu i u jejích hudebních kolegů. Szczygiel nepopírá, že sedmdesátá a osmdesátá léta byla pro všechny hudebníky (a samozřejmě nejen pro ně) obtížná, názorně však ukazuje, v čem se jejich obtížnost lišila. Konkrétně zmiňuje její kolegyni Helenu Vondráčkovou, jejíž cesta byla rovněž trnitá (předčasně přišla o dítě a když se jí pár let poté podařilo znovu otěhotnět, její tehdejší snoubenec ji přesvědčil, aby šla na potrat). Na rozdíl od Heleny byla však Marta veřejně nenáviděna tehdejším režimem.
Szczygielův Gottland se mi tedy zdá být vhodnou střední cestou mezi epickým vyprávěním a odbornou publikací, čímž by mohla být kniha přístupnější široké veřejnosti. Hovoří totiž blíže o příbězích neznámých lidí, s nimiž bychom se měli seznámit, a o příbězích známých lidí, o kterých máme pocit, že víme takřka vše. Toto naše vědění je však většinou pouze špičkou ledovce veřejně šířených lží, které jsou jen zřídka založeny na pravdivém základu těchto nám dosud neznámých příběhů.
