Napříč dějinami se učíme jednotlivé slohy, které dominovaly v daných obdobích. Jak ale vypadaly stavby, důležité ale tak často skryté? Měly synagogy jednotný sloh nebo každá svůj vlastní? To jsem se pokusila obsáhnout skrze velký rozmach výstavby synagogálních staveb v Čechách a na Moravě, který nastal v 19. století.
Synagoga? Modlitebna?
Co je vlastně synagoga? Modlitebna nebo synagóga byla duchovním středem každé židovské obce. Zatímco modlitebna by se dala vymezit jako bohoslužebná místnost, která neovlivňuje celkový ráz stavby, tak synagoga už je případ, kdy modlitební sál tvoří dominující prostor budovy a ovlivňuje tak i celkovou architekturu dané stavby. Vzhled těchto budov odpovídal dobovým stavebním technikám, ovšem byla tu jistá omezení, jak taková synagoga může vypadat a to zejména proto, aby nemohla konkurovat křesťanským kostelům. To se změnilo po občanském zrovnoprávnění židů, díky kterému se mohl změnit i celkový vnější ráz dané architektury.
Výstavba a klasicismus
Pro článek jsem si vybrala zmapování architektonických slohů synagogálních staveb, které byly postaveny od roku 1800 do roku 1918. V tomto období bylo zbudováno na 350 nových synagog v Čechách i na Moravě, z nichž se do dnešní doby dochovalo po jejich masivním ničení pouze 90. Přesto nám zůstaly doklady z pohlednic, fotek i architektonických plánů, které nám ukazují, jak rozmanité a krásné tyto stavby byly. Synagogy rozhodně nemají jednotný sloh, kombinují různé prvky z různých slohů, přičemž některé slohy převažují nad jinými.
Začátkem první poloviny 19. století bylo jen v Čechách postaveno 110 synagog a na moravě 11. Morava byla silně ovlivněná Vídní, jejíž empírová forma se projevila například na synagoze Bet ha-midraš v Prostějově (1836) s modlitebním sálem situovaným příčně a empírovým svatostánkem. Ruku v ruce se začínají projevovat i výraznější znaky novoklasicismu. Nadále se staví ve starých židovských obcích a na místech starších synagog, přičemž se udržuje tradiční čtvercová dispozice.
Charakteristické je, že se synagogy byly často staveny jako tzv. víceúčelové stavby. To je tradiční zejména pro barokní typy synagog, které byly propojeny třeba se školou, obecními domy nebo byty pro rabíny. Nový klasicistní přístup jde vidět na dochované synagogální stavbě ve Čkyni z r. 1828. Stavba má centrální půdorys, který slouží jako hlavní sál, velká okna ve dvou řadách nad sebou a znakem božího oka ve štítu. Uvnitř je klasicistní iluzivní výmalba svatostánku. Méně výrazné synagogy tradičního typu hojně vznikaly obzvláště na venkově a to po celé 19. století. Na vesnicích můžeme často vidět projevy empíru, který se projevoval zejména s klasicismem.
Po zrušení protižidovských opatření došlo k rozšíření židovského obyvatelstva do dalších měst a vesnic. Tyto nové židovské obce tak začaly se stavěním vlastních synagog, čímž došlo k radikální proměně vzhledu staveb. Nejlepším příkladem této proměny je synagoga v Kasselu (1839), která byla postavena podle projektu židovského architekta Alberta Rosengartena. Rosengarten doporučoval pro stavbu synagogy takzvaný klasicistní obloučkový styl odvozený z antických bazilik a románské architektury doplněné o romantizující prvky.
Důležitou změnou pod vlivem reformních směrů, která se stala nakonec i nejvyužívanější, bylo posunutí bimi ze středu hlavní lodě na východ a její propojení se svatostánkem. Tím došlo k uvolnění středu hlavní lodi a navýšení kapacity. Po roce 1850 se tento synagogální typ s malými obměnami rozšířil. Bylo postaveno 41 nových synagog, převážně uprostřed starých židovských sídlišť, a to bez výraznějších vnějších znaků nebo věží. Novorománský sloh byl využíván jako jeden z nejvhodnějších slohů pro stavbu synagog až do začátku 20. století.
Báně, věže, kopule a orient
Po roce 1867 začínají oproti těmto jednodušším stavbám dostávat přednost větší synagogy stavěné na dominantních místech velkých měst. Mnohé z nich tak mají dokonce jednu či dvě věže, báně (Plzeň) nebo dokonce i kopuli. To je jednou z věcí, ve které se projevuje rozvolnění po zrovnoprávnění židovského obyvatelstva. Zatímco věže a báně se uchytily a staví se již od poloviny 19. století, kopule, na výstavbu nákladnější, se začnou navrhovat až na začátku 90. let. Jednou z prvních velkých staveb využívajících právě kopuli byla Španělská synagoga v Praze, která k nám přináší dispozici centrálního byzantského chrámu. Ve své době se stala největší synagogou v čechách. Významná je také díky výzdobě v maurském stylu, který se projevuje v cimbuří, oknech i cibulových baních, připomínajících minarety. Vnitřní prostory jsou zdobeny islámským slohem. Ve stejné době, kdy si Praha přinesla skrze Španělskou synagogu do Čech maurský styl postavila židovská obec ve Velkém Meziříčí styl cihlové gotiky.
Gotika jinak
Novogotický sloh bude dalším slohem, o kterém se budeme bavit. Původní gotický sloh byl především katolickým slohem velkých katedrál a proto se ve stavbách synagog prakticky neuplatňoval. To se ovšem změnilo novogotickým návratem lomených oken v 19. století. Jednou z prvních velkých novogotických synagogálních staveb byla již zmíněná cihlová synagoga ve Velkém Meziříčí. Rozlehlá stavba z režného zdiva se stupňovitým štítem, cimbuřím, lomenými okny a rozetovou vitráží Davidovy hvězdy. Ve srovnání s málo přehlednými orientálními stavbami tento sloh vnější konstrukci přiznává, ba dokonce zdůrazňuje, čímž stavba dostává moderní nádech. Díky tomu se stává spolu s novorománským obloučkovým stylem nejpoužívanějším stylem pro synagogální výstavbu 19. století.
Nástup secese a moderny
Poslední slohy, které se na konci století projevily, byly secesní spolu s nastupující modernou. Secese a moderna se začaly uplatňovat na počátku 20. století a to hlavně příklonem k jednoduchosti a prostotě. I když se ustupuje od příliš efektního a dekorativního pojetí, zůstává prostor pro nápaditosti i nová řešení. Skvěle se tendence moderny projevily v synagoze v Tachově. Je to členitá stavba se sálem v průniku dvou lodí s vertikálními okny, netradičními vitrážemi a mozaikovou výzdobou. Koncem 19. století nastává odliv židovského obyvatelstva do větších měst, čímž spousty menších synagog a židovských obcí zaniklo. Poté už nastává okupace a s ní i velké ničení židovských památek a využití těch zbylých pouze jako sklady, nebo obytné prostory.
Zdroje:
FIEDLER, Jiří. Židovské památky v Čechách a na Moravě. SEFER, Praha, 1992. ISBN 80-900895-1-8. Str. 29-34
PAŘÍK, Arno. Odborná spolupráce FIEDLER, Jiří, KLENOVSKÝ, Jaroslav. Symboly emancipace: Synagogy 19. Století v Českých zemích. Židovské muzeum v Praze, 2013. ISBN 978-80-87366-23-3. Str. 3-11
