Kdy vyhledat psychiatra, jak sezení probíhá a co při tom může člověk cítit? I na první pohled zdravý jedinec může mít mnohem hlubší problémy, které nejdou na první pohled znát. Chci vám ukázat, jak může vypadat cesta člověka s depresí na prvních krocích k uzdravení.
Jsem v pořádku? Necítím se tak.
Jsem relativně zdravý člověk. Nekouřím, nepiju, drogy jsem nezkoušela a žádnou závažnou nemoc nebo operaci jsem zatím neprodělala. Mám pravidelně hlídané vrozené vady srdce, které mě ale na životu nijak zvlášť neomezují. Rodinné zázemí i po rozvodu vlastně v pořádku. Život, v pořádku. A přesně v tom nastává problém. Psychické problémy totiž nechodí jen po problémových lidech. O to déle trvá uvědomění, že je tady něco špatně.
Chvilku zabere než si člověk uvědomí, že už není veselý. Skoro vůbec. Že nechce vstát. Proč vlastně? Že nemá motivaci dělat cokoliv ať už je to jíst nebo jít do práce. V první chvíli člověka napadne, že je to jen těžká životní fáze, kterou postupně zdolá, a také to tak v mnoha případech může být. Tahle těžká životní fáze se ale může také zvrtnout v měsíce a pak roky, z nichž se stane jízda na horské dráze.
Období, kdy mi bylo lépe jsem brala jako znamení, že bude lépe i v budoucnu. Uf, takže jsem v pořádku. Někdy to trvalo déle než jindy, o to víc pak bolel pád. Pokaždé když jsem se sklouzla dolů přišel pocit bezmoci a frustrace z vlastní neschopnosti. Nespolehlivost hlavy, mě dostávala do spirály úzkostí z přetažených deadlinů a zapomenutých úkolů. Každý to vydrží v takovém režimu různě dlouho. Já v tom žila rok a půl než jsem si uvědomila že to není udržitelné a musím vyhledat pomoc dříve než dojde na nejhorší.
Zároveň člověka odrazuje to čekání, chtěl by pomoc hned. Vybrala jsem si psychiatra protože jsem cítila, že to zašlo už moc daleko a terapie je na delší lokte než prášky. Neměla jsem k farmakoterapii negativní vztah, věděla jsem, že pokud je člověk bere jako podporu ke klasické terapii mohou mu pomoci vyhrabat se z nejhoršího a podporovat tak konečnou léčbu. Čekačka k psychiatrovi je minimálně měsíc, většinou i více. U psychologů či terapeutů je to podobné, pokud jsou hrazeni pojišťovnou. Proto je důležité, aby člověk začal včas a po cestě to nevzdal. Čím dříve začne, tím dříve se bude cítit lépe a tím blíže bude možnosti prožívat život plnohodnotně.
K psychiatričce jsem šla po pár dnech, které jsem prožila relativně v poklidu. To jen umocnilo můj strach. Bála jsem se, že nejsem dost nemocná, že zjistí, že mi nic není, nebo, že jsem si to vymyslela. Bála jsem se, že úplně zapomenu, co jsem prožívala a pak to nebudu schopna vyjádřit. Pomáhalo mi si své pocity zapisovat právě v těch chvílích, kdy pro mě přestali být únosné. Vzniklo z toho pár stránek textu, díky kterým jsem viděla opakující se motivy úzkosti, strachu a pocitu neschopnosti. Důležité pasáže, které nejvíce vystihovaly moje pocity jsem pak doktorce přečetla. Je v pohodě plakat, je v pohodě se ptát. A je naprosto skvělý, pokud se to člověk rozhodne řešit i terapií ať už s medikací či bez medikace.
Z prvního sezení jsem si odnesla slova, která ve mě budou rezonovat ještě dlouho.
Nejste líná, nejste neschopná, nemůžete za to a hlavně to nemůžete porazit jen silou vlastní vůle.
Diagnóza – Středně těžká depresivní fáze s úzkostmi
Udělat první krok je základ
Přes docela malou vnímavost rodiny nebo svých blízkých dokáže člověk udělat první krok. Někomu brání pocit osamění, mě dlouho bránila malá informovanost. Zkrátka jsem nevěděla, zda-li za pomoc musím platit. Setkala jsem se totiž s oběma variantami a proto jsem se dlouho bránila. Nakonec jsem se pro pomoc rozhodla z úplného vyčerpání. Už jsem neměla sílu mít byť jen ty pochyby, jestli dělám dobře a tak jsem prostě zavolala a to na dva nejbližší psychiatry v mém okolí. První paní měla volno za dva měsíce a do telefonu mi zněla staře a poměrně nesympaticky. I to se může stát a je to v pořádku. Dbejte na pocity, které ve vás doktor nebo doktorka vyvolává, budete řešit důležitá niterní témata.
Druhý telefonát vyšel lépe. Zvedla to příjemná paní ve středních letech. Volno měla za měsíc. Ptala se na důvod, ale nevyzvídala moc. „“Trápení už mi začíná zasahovat i do pracovního života, takže začínám mít pocit, že to není udržitelné.” řekla jsem jednoduše a to jí stačilo. Dál nevyzvídala, dala mi termín, vyhradila si dvě hodiny a doptala se na vše, co potřebovala. Nesoudila, byla vstřícná a vysvětlila mi všechny možnosti, které mám k dispozici k řešení svého trápení. Neplatila jsem nic. K léčbě jsme se rozhodli zvolit farmakoterapii a psychoterapie. Proč? Protože zase chci mít pocit, že mám chuť na tomhle světě být a něco tu tvořit.
Na koho se mohu obrátit?
Pokud jste taky ready začít si hledat pomoc nebo ji hledáte pro své nejbližší mrkněte na odkazy, které se vyplatí projít.
- Linka první psychické pomoci na tel.: 116 123
- Aplikace Nepanikař – Několik funkcí pro českou republiku zatím chybí, ale v angličtině může být appka nápomocná. Navíc web mají v češtině.
- Deprese.com – Web s možností anonymě online chatovat s lékaři.
- Safe zóna – Poskytne seznam lékařů i pomoci.
- Pojišťovna VZP – Každá pojišťovna má seznam lékařů a lékařek, se kterými spolupracuje. Přikládám proklik třeba na ten od VZP.
- Hedepy – Placená online terapie s volnými termíny prakticky ihned.
Na sockách se vyplatí sledovat:
Navíc naše Západočeská univerzita má i vlastní poradnu. Proklik na ni zde.
Hodně štěstí a doufám, že najdete pomoc!
