Friedrich Nietzsche je jedním z nejvíce nepochopených a chybně citovaných filozofů 19. století. Jeho nejznámější koncept, koncept nadčlověka, je ale mnohem blíže Aristotelovu ctnostnému člověku, než nějakému oslavovanému árijskému hrdinovi.
Nietzsche byl vlivný, kontroverzní a znepokojivý, nepochopený a ohromně zábavný ke čtení. Jeho vynikající próza zkrátka lidi přitahuje, je plná smíchu a lapání po dechu nad jeho temnými tezemi. Přečtete ho za jedno odpoledne a pak strávíte zbytek života přemýšlením o tom, co tím vším myslel.
Nietzsche se narodil do luteránské rodiny. Jeho otec přišel o rozum, když bylo Friedrichovi pouze pět let – existují tedy spekulace, jestli nezdědil otcovo šílenství i on. Získal vynikající vzdělání na internátní škole a pokračoval ve studiu teologie, které rychle opustil pro filologii na univerzitě v Lipsku. Tam také narazil na své tři hlavní rané vlivy – Schoppenhauera, Langeho a Wagnera.
Nietzscheho spisy jsou někdy mylně považovány za lekce nihilismu, názoru, že hodnoty nemají žádné opodstatnění ani význam. Někteří to berou tak, že Nietzsche argumentuje tvrzením, že neexistují žádné morální standardy, že pravda nemá žádnou hodnotu a že náboženství je dekadentní nebo umírá, a Nietzsche to všechno říká, nebo téměř říká. Nihilismus však není jeho závěr, je to jeho výchozí bod. Tvrdí, že západní intelektuální a interpretační základní koncepty, které všichni používáme, abychom dospěli k úsudkům o hodnotě, nám nemohou vydržet. Možná bylo jednou možné, aby si lidské bytosti přivlastnily myšlenku, že hodnota má základ v něčem mimo tento svět (řekněme Bůh nebo Absolutno), ale teď už ne. Jsme na pokraji duchovní krize a potřebujeme něco nového, jinak se propadneme do hrůz nihilismu, nebo něčeho ještě horšího.
Nietzsche nahlíží na tuto krizi s něčím, co se blíží radosti, protože v ní vidí nový druh svobody, svobodu nacházet hodnotu pro sebe. Jeho fráze pro krizi hodnot je „Bůh je mrtev“. Skoro se dá rozpoznat radost v jeho slovech: ,,Ve skutečnosti se my filozofové a „svobodné duše“ cítíme ozářeni jako novým úsvitem zprávou, že „starý Bůh je mrtev“; naše srdce přetékají vděčností, úžasem a očekáváním. Konečně se horizont zdá být znovu otevřený, i když není jasný; naše lodě mohou konečně vyplout na moře tváří v tvář každému nebezpečí; každé nebezpečí je opět povoleno rozlišujícímu; moře, naše moře, před námi opět leží otevřené; snad nikdy předtím takové „otevřené moře“ neexistovalo.”
Nietzscheho zacházení s morální hodnotou je konstruktivní, je ukázkou toho, co považuje za volnomyšlenkářské ve světle uvědomění, že současné pojetí hodnoty je na mizině. Odhalením údajného významu a historie našich morálních hodnot Nietzsche doufá, že je podkope, odhalí je takové, jaké skutečně jsou, a nahradí je něčím lepším. V tom všem je velmi snadné ztratit orientaci, především kvůli Nietzscheho stylu – jasnost a argumentace jsou někdy vyměněny za rétoriku a dobrou prózu. Nietzsche se nazývá „immoralistou“, čímž naznačuje, že se zříká všech koncepcí morálky, ale ve skutečnosti si přeje pouze odmítnout současné morální kategorie Západu. Říká také, že obdivuhodný člověk je „tvůrcem hodnot“. Někteří v tom vidí jakýsi radikální relativismus či egoismus, názor, že každý jedinec by měl pouze fungovat podle svého vlastního pojetí dobra a zla, možná jen hledět na své vlastní zájmy. To je pravděpodobně další chybná interpretace.
Nietzsche nás ve skutečnosti vyzývá, abychom se vrátili k morálním konceptům starých Řeků. Morálka, jak pro Nietzscheho, tak alespoň pro některé z Řeků, závisí na lidské přirozenosti; zejména je vyjádřením toho, co je v nás vynikající. Pro Nietzscheho však lidská přirozenost není univerzální – naše povahy jsou různé, a proto z toho plyne, že různí lidé mohou najít a následovat různá pojetí dokonalosti, různé morálky. Při tom všem Nietzsche rozlišuje mezi morálkou pána a morálkou otroka. V první jmenované nazývají šlechtici nebo vládnoucí třídy to, co je v nich nejlepší, „dobré“ (pravdivost, moc, hrdost) a čím pohrdají u těch, kterým vládnou, „špatné“ (slabost, lež, bázlivost, bezvýznamnost). Otroci vidí věci jinak. Ve své bezbrannosti obracejí pánskou morálku, „dobro“ se nyní vztahuje na slabost, mírnost, utrpení a ztrátu, stejně jako na vlastnosti, které slabí nejvíce potřebují: sympatie, pokora, přátelskost a trpělivost. „Zlo“ se stává pojmem zneužívání slabých vůči vlastnostem silných, kterými nejvíce opovrhují: jejich zdraví, moci a síle. A podle Nietzscheho v nás vzpoura otroků zanechala otrockou morálku, která musí být nyní nahrazena tou panskou.
Návratem k panské morálce myslí nadčlověka. Bytost, která překonala to, co nás dosud definovalo jako člověka, systém hodnot, který se nyní rozpadá. Lidskost, taková jaká je, je nyní něčím, co je třeba překonat, a nadčlověk je nový ideál, ke kterému je třeba směřovat. Nietzsche označuje za „lidské, až příliš lidské“ náboženské či transcendentální naděje a iluze charakterizované naším současným umírajícím schématem hodnot: víra, že ctnost spočívá v poslušnosti, vůli mrtvého Boha, že fiktivní odměny příštího života nějak ospravedlňují podrobení v tomto životě a tak dále. Nadčlověk se toho všeho zříká a získá si své místo ve světě podle své vlastní vůle.
Jeho pointou je, že lidské bytosti mají dost rad, dost naslouchání o tom, co mají dělat, dost slepého následování. Pokud máme překonat instinkty, které nás nutí chovat se jako jeden ze stáda, budeme o sobě muset přemýšlet.
