OSN odhaduje, že k tomu došlo třetí úterý v listopadu letošního roku. Kdy přesně se to stalo (či stane) není známo, a ani to není podstatné. Podstatné je, že se to stalo poprvé. Počet lidí na Zemi poprvé překročil počet osm miliard. Tento nepředstavitelný rozměr je přitom svou velikostí relativní – ještě před 50 lety nás sice bylo o čtyři miliardy méně, srovnáme-li to ale například s počtem mravenců, dojdeme k rozdílu několika quadrillionů (číslo o patnácti nulách).
Co nám tento údaj tak vlastně říká? Krátce – panikařit můžeme, ale najdou se lepší důvody. Nedojde k přelidnění, populační explozi, vyčerpání zdrojů ani masivním hladomorům, jak hlásaly předpovědi minulých dekád. Neplatí ani rovnice: co člověk, to více emisí. Při podrobnějším zkoumání totiž vyjde najevo, že v různých částech světa má růst obyvatel různé podoby. Přesto (nebo právě proto?) stojí za to mu věnovat pozornost.
Proč rosteme?
Příčinu masivního nárůstu obyvatel lze hledat tam, kde vzniklo asi vše, co je spojeno s moderním věkem – u průmyslové revoluce. Začali jsme dolovat uhlí, později ropu, a našli tak zdroj energie pro celou společnost. To přineslo nevídaný technologický pokrok i bezprecedentní uhlíkovou stopu. Oproti dosavadnímu vývoji jsme mohli prodlužovat věk dožití, zvyšovat životní úroveň a rapidně bohatnout, i když někde více než jinde. Jednu zásadní schopnost jsme ale naopak začali ztrácet – v dobách lovců a sběračů byl každý přírůstek usměrňován dle možností a potřeb daného kmene. Tato přirozená regulace s blahobytem a intenzivním zemědělstvím mizí, technologie nyní předhánějí evoluci.
A proč jen někde?
Poslední vývoj ale ukazuje zajímavou věc: dnes více prostředků neznamená více lidí – právě naopak. Čím je daná společnost bohatší, tím méně dětí se v ní rodí. Důvodů je hned několik – od přístupu k antikoncepci a takřka nulové dětské úmrtnosti přes ženskou emancipaci a odmítání býti pouze „chodící dělohou“ až po environmentální důvody či životní nastavení, v němž dítě zkrátka nehraje prim. Toto se týká stále se zvětšující bohaté části světa (Západ, bohatnoucí Čína) – v Subsaharské Africe či na Blízkém a Středním východě se přírůstek pohybuje stále v pozitivních číslech.
Je to problém?
Pohledem udržitelnosti je tento vývoj příznivý. Každý člověk narozený do bohaté části světa znamená nový balíček emisí. Uvážíme-li, že nejbohatší 1 % lidí (asi 63 milionů) vyprodukovalo mezi lety 1990 a 2015 dvojnásobek emisí než chudší polovina lidstva, není pokles počtu boháčů od věci. Problém nastává, když začnou boháči stárnout. Naše důchodové a zdravotnické systémy s takovou mírou zatížení nepočítají a ekonomická síla, jež péči zaplatí, zkrátka nebude dost silná. V tento moment bude zajímavé sledovat přístup k migraci, která se z populistického strašáka může změnit v životně důležitou nutnost.
Držme si klobouky (a radši i palce)
Co se ale stane, až zbohatne i chudá část světa? Lidí sice bude méně a zdrojů dostatek, emisí ale více a času na enviro opatření pomálu. Můžeme ale někomu upírat touhu žít „lépe“? Nemají země, jež prošly procesem kolonizace, následovanou konflikty a nestabilitou, právo na vyšší životní standard? Odpověď není jednoduchá ani jednoznačná, podobné otázky je ale nutné řešit a času není nazbyt. Jestli se záchranným plánem přijdou lídři na klimatických summitech (Loss and Damage mrk mrk), někdo jiný nebo třeba nikdo, se teprve uvidí. Zbytek světa o tom zatím může natáčet podcasty, psát bakalářky nebo uvažovat na blogu. A držet si palce.
