Zamačkávám budík, zvonil sotva dvě vteřiny. Spolubydlící se přesto začne vrtět — ani dnes se mi nepodaří vstát nepozorovaně. Nutná daň života na koleji, chlapče. (Ano, sdílím pokoj s chlapcem, ne, nebylo to v úmyslu). Pod peřinou navlékám tepláky, nejněžnějším možným způsobem beru ze stolu laptop, sluchátka, brýle a s tichostí nindži se přesouvám do kuchyně. Rutina může začít.
Vločky do misky, čaj do hrnku, zapnout rychlovarku — splněno. Zděsit se vlastního odrazu v zrcadle, vyčistit zuby, nakrájet ovoce — splněno. S rámusem konvice, která před varem vždy jako by chtěla explodovat, bohužel nic nenadělám; promiňte mi, spolubydlové. Řev lednice přehlušuje lahodný hlas Michaela Barbara z The Daily, jenž mě v této půlhodině informuje o nejdůležitější zprávě dne v tom nejlepším zpracování. Kdyby součástí mé rutiny bylo děkování vyšší moci za dary života, určitě bych děkovala za podcasty.
Šedesát minut samoty ale trvá jen šedesát minut; pokoj 206 se probouzí k životu. Možnost psát v tichu, které obětuji hodinu spánku, končí. Začíná pendlování mezi kuchyní a pokojem v závislosti na tom, kde je ticha nejvíce. Nutná daň života na koleji, slečinko.
Když mi všechno srkání, žvejkání, zvuk dveří nebo bolest zad z věčného sezení nad laptopem leze krkem, jdu běhat (to slovní spojení mě mimochodem nepřestává bavit). Sedm kilometrů zasněžené Lublaně a Lenka Kabrhelová v uších dodají nějaký ten dopamin. Duši, ne tělu, samozřejmě. (Kdo říká, že se po tréninku cítí nabitý a plný energie, je buď superčlověk, anebo kecá).
Báječná záležitost
Před hodinou ještě stihnu skočit pro salát do univerzitní kavárny. Je zdarma, stát studentům plně nebo částečně hradí jídla ve vybraných gastro řetězcích po celé zemi. Stejně skvostný je systém veřejných kol, za jejichž použití se platí až po překročení hodiny jízdy — v tomto miniměstě úctyhodný výkon.
Je to tu, nejlepší část dne může začít. Není hodiny, na kterou bych se netěšila, a není to tím, že bych byla šprt. Protože nejsem. Výuka odpovídá notoricky známým výpovědím studentů o zkušenosti se studiem v zahraničí: nadchnutý profesor či profesorka, důraz na formulaci vlastních názorů a argumentů, vysoké nároky na domácí přípravu odměněné bohatou a podnětnou diskuzí na seminářích. Prostě báječná záležitost. Nejednou se mi stalo, že co mi při ranním čaji vyprávěl Barbaro, se odpoledne probíralo v hodině — to jsem pak skutečně u vytržení.
Když vycházíme z univerzity, je už tma. S Toni, mým nejoblíbenějším člověkem celého Erasmus pobytu, v deseti minutách probereme předchozí i budoucí život a rozejdeme se sedět ke svým laptopům. Zima leze pod kůži, ale opakuji si: já budu za pár metrů v teple s čajem. Na lidi uvězněné na evropských hranicích nebo ve vlastních dluzích, jež je přivedly na ulici, žádné teplo nečeká. Ale o tom třeba někdy jindy.
Jeď, dokud můžeš!
Smolím seminárku, článek nebo příspěvek na sítě Akademického spolku a piju Union. Je chuťově vyvážený a méně hořký než Prazdroj, neskolí ani nenudí — k práci ideální. Po desáté konečně měním modré světlo za stránky Kapitálu (toho od Pikettyho), déle jak půl hodiny mi to ale nevydrží. Jdu na zuby, odraz v zrcadle je o něco přijatelnější. Prozatím. Ulehám, budík nastavuji na 7:30. Stejně vstanu v 8, ale dvouhodinové usínání holt není zadarmo.
Erasmus ale takřka zadarmo je, a já ho doporučuji naprosto každému. Jeho průběh si totiž každý nastavuje sám, když tedy zrovna nezasáhne strejda Covid. Je to jedinečná zkušenost, kde se na jednom místě potká (mnohdy výrazně kvalitnější) studium, mezinárodní komunita studentů a několikaměsíční pobyt v zemi vlastního výběru (o progresu v jazyku nemluvě). To vše za mnohdy minimální náklady (rozuměj pokryté EU).
Ať jsi tedy kdokoli — pokud máš možnost, jeď! Já jdu běhat.
