Určitě jste někdy slyšeli či sami řekli: „Dobře, nechám tě to opsat, ale udělej to tak, aby to nikdo nepoznal.“ Pokud ne, tak jste buď opravdu poctiví lidé nebo špatní přátelé (nehodící se škrtněte).
Opisování však není jen součástí jakéhokoliv druhu studia, ale i dějin, popřípadě kultury a náboženství. Upusťme od teorií kalkulujících s pojmem „psychologická jednota lidstva“, které se snaží najít pojítko ve vývoji jednotlivých světových civilizací, a tím najít to, co mají všichni lidé společné; nějaký náš společný „přírodní rys“. Držme se při zemi.
To, že od sebe lidé, respektive civilizace a kultury opisují, je naprosto běžná věc. Poměrně jasně o tom svědčí například dějinné rozšiřování jednotlivých slohů po Evropě (baroko, baroko na španělskou variantu, baroko na rakouskou variantu), ale například také pohádky (viz Robert Darnton a jeho skvělá kapitola z knihy Velký masakr koček a další epizody z francouzské kulturní historie: Rolníci vyprávějí příběhy. Poselství Matky Husy). Ve francouzské verzi Modrovouse vraždí šlechtic, v italské čert. Jádro příběhu však zůstává stejné. V jedné pohádce Krásku uvězní Zvíře, v jiné variaci se Psyché zamilovává do (pro ni) neviditelného Eróta. Koncept je až na jména hlavních postav a absenci růže v druhém příběhu totožný.
Příběhy jsou staré jako lidstvo samo a vždy se předávaly z generace na generaci. Každý do příběhu něco přidal, či něco ubral, ale jádro příběhu se nějakým způsobem dokázalo zachovat vždy. Koncepty lásky, pomsty, přátelství a hrdinských skutků, popřípadě ponaučení či varování, se předávají dodnes. Říká se, že první dílo každého spisovatele je povedený plagiát jeho nejoblíbenější knihy (Stephen King). Jak to však je s náboženstvím a mytologií? Jak se například nechali křesťané inspirovat řeckou mytologií, popřípadě její římskou variací (která je sama o sobě skvělým příkladem opisování/ovlivňování kultur za všechny).
Pár příkladů jsem našel a rád bych se o ně s vámi podělil.
Není archa jako archa
V mytologii obecně bývá poměrně běžně ztvárňován koncept potopy. Na světě existuje kolem 270 příběhů předávajících myšlenku nahněvané vyšší entity (božstva), která se rozhodla lidstvo potrestat obrovskou potopou. Útěk před potopou a jistou smrtí nebyl jen kratochvílí Noeho rodiny, ale můžeme se s ním setkat i v antickém Řecku, kde vytvoření božského bazénku bylo ryzím následkem Prométheových činů. Prométheus vytvořil lidi a dal jim oheň (občas považován za symbol rozumu), čímž hrozilo, že se lidé postaví proti Olympanům. Zeus, obávající se o svůj trůn, se tak rozhodl lidstvo zničit a seslal na svět potopu. Prométheus však své milované lidi opět zachránil tím, že jim daroval velkou dřevěnou truhlu, do které se část lidstva schovala a potopu díky tomu přežila – poté mohli lidé znovu osídlit zemi.
Prométheus sám byl za svou lásku k lidem přikován ke skále, kde mu orel každý den vykloval játra. Podobným způsobem byl za lásku k lidem ke kříži přibit Ježíš Kristus. Přirovnávat k sobě Ježíše a Prométhea je sice už trošku přes čáru, ale nutno říci, že Prométheus byl primárně přikován za to, že lidem daroval oheň. A jak jsem zmínil – oheň mohl symbolizovat právě rozum, inteligenci a vlastní uvažování. Lidstvo se změnilo ve samostatné bytosti, kterým Prométheus ukázal „správnou cestu“, cestu rozumu. V Bibli lidé nabyli rozumu a schopnosti uvažování díky Evě, kterou had donutil pozřít rajské jablko. Avšak byl to až Ježíš Kristus, který měl lidstvo vrátit na „správnou cestu“, ukázat jim směr a naučit je poctivému životu. Překypoval láskou k lidem, kterých mu bylo líto a prakticky se pro jejich dobro nechal ukřižovat. Jaký je rozdíl? Ten, že Ježíšovi nechodil játra klovat orel. Z dobroty srdce jej vysvobodil římský voják, když mu do jater vrazil kopí, čímž Kristovo utrpení na kříži ukončil. Ježíš pak mohl vstoupit na nebesa a usednout po boku svého otce. Prométheus musel čekat po dvanáct generací, než jej ze skály osvobodil Hérakles. Pak sám vstoupil na Olymp, aby mohl sloužit jako pravá ruka Diova.
Můžeme ještě jen dodat, že zatímco Krista následovalo dvanáct apoštolů, Prométheus usedl mezi dvanáct Olympanů.
Lucifer, Hádův vzdálený bratranec
Podobně si křesťané vypůjčili i představu o posmrtném životě. Je nutno říci, že v Bibli neexistují pojmy jako peklo nebo očistec. Vše si vymyslela katolická církev. V původním Novém zákoně, tedy v tom napsaném řecky, se „peklo“ vyskytuje ve třech variantách, které jako výraz „peklo“ pouze překládáme: gehenna, tartaro a hades.
Zde tedy přichází inspirace z řecké mytologie – mrtvé přes řeku Styx převážel Cheirón. Za převoz na druhý břeh musely duše zaplatit, proto se mrtvým Řekům po úmrtí pokládaly na oči mince. Pokud duše na převoz neměly peníze, musely sto let čekat v tzv. předpeklí, kde se duše „očistila“. Až poté je Cheirón převezl. Následoval soud, podle kterého byly duše buď poslány na prosluněná Elysejská pole, nebo do Tartaru, tedy do temné propasti nekončícího utrpení, z níž nebylo úniku. Celému tomuto kouzelnému posmrtnému království vládl právě Diův bratr Hádes. Skutečnost, že právě slůvka hades a tartaro v řečtině slouží pro vyjádření pekla, je sama o sobě parádním důkazem.
Aby toho nebylo málo, podívejme se teď blíže na detaily. Katolická církev, stojící ve středověku na prahu vyhlášení úpadkového řízení (berte s nadsázkou) potřebovala zlepšit svou ekonomickou situaci a přišla s myšlenkou odpustků a očistce. Zaplatíte, vaše duše se maličko očistí a máte jistotu, že se hadovi a tartaru zase o krok vyhnete. Vztaženo metaforicky by na vás po zaplacení odpustku vlastně měla čekat nádherná prosluněná Elysejská pole, kde můžete dovádět s býky a pít víno do konce života (či smrti?). Řečeno realisticky, nahraďte Cheiróna odpustkem, Elysejská pole nebem, tartaros peklem a víno vodou, kterou vám Ježíš teprve musí maličko upravit a máte inspiraci jako vyšitou.
Peklo vždy hrálo v náboženství důležitou roli. Když jste zlobili až moc, přijel si pro vás Lucifer sám a v kočáře taženém černými koňmi si vás odvezl. Víte ale, kdo to udělal jako první? Zase Hádes. Když se pán posmrtného světa zamiloval do Persefony, která z logických důvodů jeho lásku neopětovala (pán mrtvých je sám o sobě trošku chodící červená vlajka), rozhodl se na to Hádes jít po svém a do říše mrtvých ji unesl. Deméter, bohyně úrody, Persefónina matka, pak svou dceru oplakávala. A oplakávala ji šest měsíců v roce.
Persefoné musela žít šest měsíců v podsvětí a šest měsíců měla dovoleno žít na Olympu. Pokaždé, když se Persefoné vrátila do podsvětí, bohyně úrody ji začala oplakávat – čímž začalo období neúrody. Když se Persefoné vrátila (z/od mrtvých; zmrtvýchvstala), Deméter opět byla šťastná a začalo období úrody a světla. Tak si staří Řekové vysvětlovali a tímto způsobem slavili slunovrat. Křesťané místo návratu Persefoné přišli se zmrtvýchvstáním Ježíše Krista (který by dle mého názoru s Hádem stejně sám dlouho nevydržel, všechnu lásku stranou).
Závěrem
Samozřejmě nelze říci, že Bible byla napsána podle vzoru řecké mytologie. Představa, že by si někdo sedl, sebral řeckou mytologii a opsal ji do Bible je samozřejmě vágní. Křesťanství má svůj specifický vývoj podobně jako jej měla řecká mytologie. Jedná se o dva odlišné světy, jiné koncepce, různé aktéry, příběhy a doby, ve kterých vznikaly.
Sdělení, které jsem chtěl tímto článkem předat, je takové, že lidé jsou prakticky stále stejní. Stále se bavíme podobnými příběhy se stejnými zápletkami, jen si je upravujeme podle doby či společenské a kulturní identity. Avšak skutečnost, že nás příběhy vždy fascinovaly a fascinují, zůstává neměnná, což je něco, co se mi na historii, která je sama o sobě obrovským příběhem plným příběhů, neuvěřitelně líbí.
Těžko říci, do jaké míry si jsou Prométheus a Ježíš opravdu podobní. Je to asi stejné jako srovnávat Harryho Pottera, Eragona a Luka Skywalkera. Všichni sdílí poměrně podobné osudy, ale pozadí příběhu zůstává stejné. Pak jen záleží na nás, zda daný příběh sledujeme kvůli postavám či kulisám. Zdali máme raději magický svět, fantasy či sci-fi. Příběh se nás však dotkne stejně nebo alespoň podobně. Stejně tak záleží na nás, zdali upřednostňujeme svatou trojici či řecký pantheon. Dokud nás příběhy zajímají a dokud se díky nim zajímáme o okolní svět, asi na nich nebude nic špatného. Když nad nimi čas od času budeme i přemýšlet, tím lépe.
Takže až budete příště opisovat, vězte, že na tom čas od času není nic špatného.
„Neplecha ukončena. Nox.“
