Řecká mytologie je specifická a zajímavá. Rozhodně si nelze pantheon řeckých bohů interpretovat jako tradiční náboženství, přičemž pod pojmem tradiční v tomto případě myslím jeden ze tří velkých monoteistických směrů, které dnes dominují světu.
Staří Řekové nevěřili v to, že pokud se budou dobře chovat a pravidelně obětovat bohům, bude je čekat nádherný, klidný a nesmrtelný život v ráji. V čele řeckého pantheonu nestál milostivý „Pánbůh“, který lidstvo natolik miloval, až mu seslal svého syna (či sebe sama… zde opravdu záleží na tom, zdali jste, či nejste monoteisté), který se pro lidské hříchy nechal ukřižovat. Ani náhodou. V čele řeckého božstva stál starý morous, který lidstvo ze začátku natolik nenáviděl, že dokonce nechal hlavního inženýra druhu homo sapiens, Prométhea, přikovat ke skále k nekonečnému utrpení. Samozřejmě je řeč o Diovi. O nejvyšším z nejvyšších. Na druhé straně, právě Diova postupně se probudivší láska k lidem prakticky položila základ celé řecké mytologii. Jeho (intimní) vztah k vlastním i nevlastním příbuzným, ale i k panovníkům a kněžkám, měl za následek komplikovaný soubor příběhů s ještě komplikovanějšími zápletkami, kterými jsme fascinováni a jež interpretujeme dodnes.
Řečtí bohové neměli ve zvyku lidstvo jen pozorovat z obláčku a podle činů každého jednotlivce upravovat míry vah osudu. Ne, ne. Řečtí bohové do lidských životů pravidelně vstupovali, a tím ovlivňovali osud celého světa. Kdyby Zeus neviděl afrodisiakum na každém rohu a Héra se nesnažila ho na každém rohu zastavit, neměli bychom řecké hrdiny. Kdyby Afrodita Paridovi neukázala Helenu, nemáme trojskou válku, a kdyby se Uranus nikdy nespojil s Gaiou, není ani samotná země.
Za co dalšího však ještě dnes vděčíme řecké mytologii?
Mluvíte řecky? Že ne? A jste si tím jistí?
Když se dnes řekne, že někoho políbila múza, pravděpodobně budeme všichni vědět, co to znamená. Málokdo však žehná Dionýsovi, když se napije vína, či Morfiovi, když se hezky vyspí. Přesto je Morfius dosti nedoceněný a každý z nás by mu alespoň jednou denně poděkovat měl – Morfius byl totiž bohem spánku, který lidem propůjčil schopnost spát. Myslím si, že už jste si domysleli název opiátu, který podle tohoto boha nese své jméno. Morfium se hojně využívá v medicíně, která jako by sama byla plodem řeckého názvosloví. Díky obrům (gigantům) například známe i slovo farmakologie. Byla to totiž bylina farmakon, kterou Gaia darovala svým potomkům, gigantům, před útokem na Olymp. Bylina je měla ochránit před Diovými blesky a Heraklovým hněvem. Řekům medicína vděčí i za svůj slavný symbol, Aeskulapovu hůl, nesoucí název podle prvního boha lékařství.
Bez bohyně paměti Mnémosyné bychom dnes ani neměli mnemotechnické pomůcky, které by nám usnadnily učení, a bez boha Fantase bychom si horkotěžko dokázali něco představit. Na druhé straně jsem si jistý, že by se lidstvo hravě obešlo bez bohů Tyfóna (tyfus, tajfun) a Mora, či bez Sisyfova bratra Salmoneóna. Ale to by Pandora nikdy nesměla otevřít svou slavnou skříňku.
Ne za vše však vděčíme jenom božským jménům. Některé názvy jsou spíše dílem lidí, kteří byli natolik nebojácní, že do božských hrátek sami vstoupili. Příkladem může být nebohá švadlena Arachné, která vyzvala na soutěž v tkaní samotnou bohyni Athénu. Zatímco Athéna vytvořila plátno zachycující zrod božstva, Arachné vytvořila dílo s přidanou hodnotou – plátno, které zachycovalo veškeré božské úlety, veškeré Diovy podoby, které na sebe vzal, aby mohl znásilnit bezpočet smrtelníků a smrtelnic. Když Arachné dílo dokončila, bála se, že za své dílo bude potrestána, a tak raději spáchala sebevraždu. Avšak Athéna, která uznala, že dívčino plátno bylo lepší než její vlastní, a která nebyla tak mstivá jako ostatní řečtí bohové, se rozhodla Arachné odměnit. Proměnila její mrtvé tělo v pavouka a lano, na kterém se oběsila, v první pavučinu. Tím Arachné umožnila tkát umělecká díla na věky věků. Arachnofobie je dnes sice jednou z nejrozšířenějších fobií, ale v té době byl dar v podobě nesmrtelnosti považován za nejvyšší možnou poctu. Když už jsme u těch fobií, tak za ty mimochodem můžete poděkovat Fobosovi, synovi boha války, ztělesněnému strachu.
Nepojedeme na dovolenou na místo, kde spáchal sebevraždu král Athén?
Jet na dovolenou na místo, kde spáchal sebevraždu král Athén, je dosti zajímavou alternativou k „nepojedeme na dovolenou k Egejskému moři?“ Je naprosto jasné, že snad každý řecký geografický název nese jméno mytické postavy. Egejské moře nese název podle krále Aigea, otce legendárního hrdiny Thésea, který se zabil právě skokem do moře. Peloponés vděčí za jméno Pelopovi, který se do mýtů zapsal hlavně díky svému otci, který jej nechal naporcovat a poté jej servíroval samotným bohům. Asi nemusím dodávat, že když se to Zeus dozvěděl, Pelopa slepil zpátky dohromady, vdechl mu nový život a učinil z něj vládce nad územím, které dnes nese právě jeho jméno – Pelopův poloostrov (Peloponés). Pelopův otec byl svržen na věky věků do Tartaru. Díky Řekům máme i dnešní Evropu, a to podle princezny Európé, která se jednoho osudného dne nechala svést Diem, který ji odnesl daleko na západ, kde se jí pak zmocnil. Území, na které byla Európé unesena, stále nese její jméno.
Řecké názvy najdeme i u řek, které v mytologickém pojetí samy byly bohyněmi, ale i na nebesích a v samotném kosmu (Kosmu), do kterého jako by se všechny příběhy postupně přesunuly. Pokud rozumíte astronomii a současně řecké mytologii, tak pak bych se vsadil, že ležet s vámi pod noční oblohou a sledovat hvězdy musí být neuvěřitelný zážitek. Každé souhvězdí má za sebou totiž bohatý příběh z řecké mytologie, který mu propůjčil jméno. Těch příběhů je tolik, že by vydaly na celou knihu. Ale zmiňme jenom ten nejdůležitější – samotná Mléčná dráha za svůj název vděčí Héře a Heraklovi, který se jako batole pokoušel napít z jejího prsu. Bohužel se o to pokusil v noci, což Héru samozřejmě překvapilo – když se probudila, ucukla leknutím a její mateřské mléko vyprsklo na oblohu. A bylo to. Přeci jenom samotný výraz galaxie pochází z řeckého gala (mléko).
Královna krůt a uplakaná koroptev
Řečtí bohové dokázali být shovívaví, stejně jako dokázali být krutí či pomstychtiví. Toto dynamické chování je nejvíce ztělesněno v jejich zálibě přeměňovat prosté lidi na zvířata. To mohl být jak trest, tak odměna. Přičemž tento mytologický mechanismus fungující na bázi zločinu a trestu stál u počátku udělování rodových a druhových jmen.
Například prvním lidským králem byl Lykáón, který se pokusil vyzkoušet Diovu prozřetelnost tím, že mu naservíroval svého vlastního syna. Zeus past prokoukl a Lykáóna naschvál proměnil ve vlka – z jeho jména pak vznikla slova lykos (vlk) a lykantrop. Meleagrovny, sestry, které truchlily nad smrtí svého otce, daly název podčeledi krocanů (meleagridinae), na které je proměnila bohyně Artemis. Podobný příběh má za sebou i koroptev, která je ve skutečnosti Perdixem, Daidalovým synovcem, kterého vlastní strýc z čisté závisti shodil z věže. Athéna Perdixe zachránila proměnou na koroptev, čímž mu nejen zachránila život, ale současně přišla i s odborným názvem pro koroptev (Perdix perdix).
Řecká mytologie nás stále fascinuje a obklopuje, aniž bychom si to uvědomovali. Lidé se o ni zajímali vždy a snad se o ni i vždy zajímat budou, podobně jako se zajímali a zajímají o antické Řecko obecně. Antika bývá jedním z nejoblíbenějších témat studentů historie, fascinovala i samotného Williama Gladstona, ministerského předsedu Velké Británie v 19. století, který sepsal práci o Homérovi, fascinovala Shakespeara, který by bez Řeků stěží napsal drama Macbeth.
Ve svém skromném článku jsem se věnoval jen pár vybraným tématům a pojmům, avšak kdyby vás téma zaujalo, rozhodně se nebojte sáhnout po některé z knih, ze kterých jsem čerpal:
FERRY, Luc, Řecké mýty: Mytologie a filozofie.
FRY, Stephen, Mýty.
FRY, Stephen, Legendy.
FRY, Stephen, Trója.
GRAVES, Robert, Řecké mýty.
OVIDIUS, Proměny.
