Ležíš v trávě a necháváš po sobě lézt mravence. Usínáš a necítíš se narvaná v kazajce. Usínáš, protože víš, že nemusíš být vzhůru. Do tří ráno. Usínáš a víš, že zejtra tě čeká naprostý nic. Svoboda.
Už od prváku jsem měla pocit, který má různá jména. Lidé pod padesát by řekli fomo, lidé nad padesát asi horlivost nebo nerozum. Konkrétně: jdeš kolem plakátu, z něhož jen douškem smrdí blízkost studijnímu oboru; o tom, že na akci z plakátu jdeš, jsi napůl rozhodnutá už předtím, než začneš číst. Sleduješ na Instagramu směs novinářstva, aktivismu a politiky i proto, aby se tam někdo z nich, konkrétně největší intelektuálka současného Česka a poradkyně předsedy horní komory, zeptala: Chcete s námi pracovat?
Ten pocit je příjemný, dává tušit, že život má smysl a že volný čas neexistuje. Žene dopředu a přesvědčuje, že čím víš víc, tím víš míň. Čteš, posloucháš, místo jednoho časopisu předplatíš tři. Že je to blbost, víš už delší dobu, ale platíš dál, protože co kdyby. Ten pocit visí ve vzduchu, volá. Nepíšeš seminárku a nepřipravuješ prezentaci, protože vyťukáváš příspěvek a patláš se v Canvě. Nakládáš s časem podivně, někdo by řekl nerozumně. Po čase se ukáže, že naslouchat tomu pocitu může asi vážně jen někdo a že ty někdo nejsi.
Je květen. S lechtivým úsměvem odpovídáš na několik dotazů podobných těm „Chcete s námi pracovat?“ — a možná právě těm. Po půlroce v Lublani a roce ve spolku a na blogu zřejmě můžeš všechno. Více než cokoli se tomu ale směješ. Léto projezdíš v Karpatech a propovídáš v Německu. Nastupuješ do univerzitního finiše a máš pocit, že to půjde. Není to neporazitelnost, pár deadlinů už jsi promeškala; pár ale ne. Takže proč by to nemělo vyjít?
Chvatný září střídá nezastavitelnej říjen. Poznáváš starší a starý americký lidi. Neplníš domácí povinnosti, jíš hranolky; jinou přílohu nemají. Přibíráš několik kilo, což je sranda, dokud to babička nevysloví nahlas. Čekáš v Heathrow a čekáš už příliš dlouho. Čekáš na všechno, jenom ne na e-mail, který se ptá: Chcete s námi (stále) pracovat? No to bych (sakra) prosila.
Jsi doma. Rozbor etiopského sucha a hladové války odevzdáváš o minutu pozdě a budoucímu doktorovi se to příliš nezdá. Spíš vůbec, práci neuznává. Tři dny psaní ti asi prohloubily vhled, ale určitě zhoršily průměr. Prolezeš zkouškový a jdeš otevírat dveře katedry. Potyká ti tajemník, protože tajemník je nad věcí. (Kam se hrabou doktorandi? Nevím. Snad hluboko). Hovor. Příjem: Máte stále zájem? A mohli bychom ho vidět? No to bych prosila (sakra).
Je únor a k placený práci přibývá jedna neplacená. Tak trochu sen a taky trochu ne. Probouzíš a vracíš se za tmy. Stíháš všechno, jen ne to, co stíhají lidé tvého věku a oboru. Brečíš, ale většinou se směješ. Protože kdy, když ne teď. Vstupuješ do vysílání, děkuješ Fischerovi za přání k dobrému chutnání a letíš do Porta, aby ti to za chvíli změnilo život. Žiješ, ale nestíháš to, dobíháš vlak, který nezpomaluje. Vedle tebe běží i jiný lidi, ty ale drží tempo, džunglí příležitostí a povinností je jiné schopnosti či vlohy provlíkají obratněji.
Když nestíháš absolventskou práci, přemýšlíš, jak se dokáže výměna světla a tmy vtěsnat do tak mála hodin. Proklínáš rodnou větev. Nestíháš ji, ale posudek tomu nasvědčuje jen zpola. Přípravu na absolventské zkoušky vzdáváš, alespoň tu důkladnou. Akceptuješ, že existují lidé, co si na stickers vypisují britské premiéry a poslední dva dny si vyhrazují pro opakování. Akceptuješ, že to není pro tebe.
Napíšeš jednu z nejlepších prací poslední doby (čest oponentovi), ale nestihneš naplnit cíl. Vycházíš z třídy nabubřelý komise (čest výjimkám), na kterou se při oznamování neúspěchu zubíš jak na zubaře (čest vnitřnímu stoikovi). Vycházíš, obejmeš úspěšnější Elišku a víš, že se ve vás odehrává takřka totožný biochemický proces: úleva. Pousmějete se a jdete na halumi.
A najednou je po všem. Jakkoli pestrý, chytrý, sebejistý nebo sebestředný, srdečný nebo prospěchářský lidi docházeli do stejných lavic, pokus nalejt do sebe tři roky ve čtrnácti dnech vyšel jen třetině z nich. Není to trochu mimo? Opravdu má studentstvo prokázat svoje schopnosti ve vynervené půlhodině, a když ne, pro katedru to znamená pouze to, že splňují běžnou statistiku líných povalečů?
Přemýšlíš nad tím vším a necháváš po sobě lézt mravence. „Není důležité, co vám život přináší, ale jak to prožíváte,“ řekla kdysi nějaká Tina, když v sobě nesla bití, znásilnění i sebevraždu. Čteš dál, zatímco ti někdo prohrabuje vlasy: „V konečném výsledku záleží vaše štěstí jenom na vás. Nikdo jiný vás šťastnými neučiní.“ Citáty jsou z nekrologu a asi nemohly být otištěny v příhodnější chvíli. Trochu pompézně shrnují to, co provázelo celých tisíc dnů bakaláře a co je podle mě trochu recept na všechny dny další.
Vstáváš a nemáš mozek v kazajce, ležíš na ústecký terase a jsi přecpaná nejlepší indickou v Česku. Eliška je taky přecpaná, chvíli mě poslouchá, a pak chvíli přemýšlí: „Štěstí není stav, ale schopnost člověka.“ Neptáš se po autorovi nebo důvodu, proč si to pamatuje. Přijímáš, že nestíháš. Budeš se bolet, ale víš, že to stojí za to.
Článek odevzdán 48 hodin po deadlinu.
