Klasickej pátek – kámoš a pivo, kniha a deka, Netflix a chill, známe to. Na jeden z letošních dubnových pátků ale připadl Den Země – den, kdy se mladá zelená krev zvedá od Obamovo Our Great National Parks a vyráží do ulic. Jedna taková proudí i v člence studentského Spolku, jež si pro tento den vzala na triko úklid sídliště.
To si tedy aspoň zpočátku myslela. Na sídlišti ve Vinicích ale místo odpadků na každém kroku narážela na úklidové čety a ulice beze smítka. Najde se tady někde skládka, smetiště, bordel? Hloupá otázka na uklízeče, došlo spolkařce vzápětí. Zachránily ji až dvě slečny, od pohledu eco-friendly, stejné krevní skupiny. Spolkařku poslaly do lesíka u Alberta, tam že něco najde.
Našla, co potřebovala, a ještě něco navíc. Když prochází zelení posetou odpadky, zaujme ji kolemjdoucí. Čilá šedesátnice, laskavé vrásky, rtěnka, ale sportovní look, zelený svetřík, zelená čepička. Možná další spřízněná duše. Je místní? No bodejť, zrovna míří na zahrádku, s manželem staví budky a teď nese ptáčkům papu. (Bingo!)
Naděje v obalu
Dvě eko-ženy zabředávají do půlhodinového hovoru, v němž se spolkařka dozvídá, kdo tu odpadky vyhazuje. Jsou to lidé bez domova, pro něž je lesík squatem, ale i lidé s domovem a velkým autem, parkujícím na plácku, kde spolu dvě ženy hovoří. Tito lidé jezdí sledovat či hrát fotbalové zápasy na nedaleké hřiště a do lesíka odhazují vše, co zrovna nepotřebují. Obal od sváči, plechovku od piva, plínku od (…) – copa můžou za to, že se děcku chtělo zrovna teď?
„Ale o tomhle musíte taky napsat, to je v tomhle moři zmaru taková kapka naděje,“ ukazuje důchodkyně směrem ke staveništi, z kterého brzy vyroste nemocnice. Na obou stranách příjezdové cesty stojí dva doubky, které velkým stavebním vozům můžou překážet při práci. Nicméně stále stojí, nikdo je neporazil, naopak je zabalili do ochranného obalu. Paní ornitoložka-amatér celá pookřeje, když líčí, jak si stavaři ve prospěch přírody dobrovolně přidělávají práci. Mohli mít pohodlí, zvolili život.
Spolkařka by povídala hodiny, ale musí zpátky do školy. A taky informovat Spolek, že tady to půjde. Loučí se, bere si kontakt a přeje šťastné žití. Čekání na autobus jí krátí další úklidová četa, moc milá dvojice, pán výřečný, paní méně, zato věrně přitakává. Posílají spolkařku na Bory k parkovišti u Billy – tamní keříky že se v odpadcích přímo topí. „Třeba za rok,“ odvětí studentka. Nebo vymyslí další den země, bez OSN, jenom pro ni a pár kolegů.
O pytle chudší, o zkušenost bohatší
Nazítří skutečně pár věrných dorazí, a ve smluvený čas všichni společně vyráží směr Vinice. Při pohledu na park někdo ohrne nos, ale dělá to pro spolkařku, tak se kousne. Perou se s nedopalky, flaškami nejlevnějších alkoholů, koberci, obaly od nejrůznějších šláchot. Nicméně život politologů je nadupaný, a po hodině už každého volají jiné povinnosti. Práce zůstalo požehnaně, lesík je ale o sedm pytlů chudší, spolkaři o zkušenost bohatší.
Nevyřešili problém, nezměnili systém, nezachránili planetu – jejich cíl byl ale jinde. Den Země má téma ekologie, odpadu, klima krize nebo individuální odpovědnosti vnášet do prostoru a přimět každého, aby s řešením začal u sebe [společnosti beztak nic jiného nezbyde, pozn. red.]. Jestli ale chceme příchod tohoto nebo tutoho alespoň zbrzdit, měli bychom „bojovat proti tomu zlu, na které právě stačíme,“ jak už kdysi někdo varoval. Třeba tím, že občas zaskočíme na Vinice.
