11. července zemřel Milan Kundera, celosvětově známý autor, který dokázal oslovit generace čtenářů. Je přirozené, po smrti autora, vracet se k jeho dílu a poukázat na jeho odkaz. Možná v jeho díle najdeme opět něco nového, neboť je to autor, jehož romány lze číst mnoha způsoby. Proč tedy číst Milana Kunderu?
Předtím, než v 70. letech Kundera opouští komunistické Československo a odchází do Francie, stane se v Čechách oblíbeným autorem. Vystuduje filmovou režii a scenáristiku na FAMU, získá doktorát, přednáší o literatuře a napíše mnoho ze svých, dnes velmi slavných, děl. Málokdo dnes ví, že svou tvůrčí kariéru v 40.- 50. letech započal psaním básní a esejů. Jeho nejslavnější básnická sbírka Člověk zahrada širá je však dnes často vnímána v negativnějším světle, neboť více méně odráží Kunderovo zalíbení v komunismu. Nelze ji však vnímat jako programové přihlášení se ke komunistickému režimu. To není ani trochu Kunderovým cílem. Již touto ranou tvorbou totiž směřuje ke zkoumání existenčního rozměru člověka, což si zachovají veškerá jeho pozdější díla.
S komunistickým režimem se postupně začal rozcházet, což také ve svých pozdějších dílech silně reflektuje, a komunistickému režimu se on sám znelíbil svými výroky. Zmiňme například jeho slavnou esej O sporech dědických (1955), kterou zamýšlel jako literární obranu Vítězslava Nezvala a jeho touhy se v umění vrátit k avantgardě a která nicméně byla interpretována jako politický akt proti režimu. Zvolil si odchod do exilu, narozdíl od jiných českých autorů, kteří se rozhodli bojovat, což mu nikdo nemůže vyčítat. Francie se mu jevila jako nejpříjemnější útočiště. Odjakživa Kundera ve francouzské kultuře spatřoval svůj „druhý duchovní domov”, měl rád francouzskou filosofii (například Diderota) a bylo mu vlastní esejistické myšlení (a esej, jak známo, je velmi francouzská záležitost).
Ve Francii se stal také velmi oblíbeným a čteným autorem. Jeho román Žert (1967) byl přeložen do francouzštiny a politický podtext pomohl tamějším čtenářům pochopit a vzbudit zájem o situaci v komunistickém Československu. Přesto, Kundera nebyl spokojen. Došlo k nedorozumění. Žert neměl být politickým románem, ale milostným (či filosofickým). Kundera zjistil, že překlad byl velmi špatný a celá kniha se tak minula se svým původním sdělením. Nikdy totiž nechtěl být považován za autora politického románu. Od této chvíle, tedy přibližně od 80. let, si Kundera velmi pečlivě kontroluje překlady, aby vše vyznělo tak, jak má. Po sérii nedorozumění a nepochopení se Kundera v této době také stahuje z veřejné sféry. Odmítá poskytovat rozhovory v Čechách i ve Francii, zkrátka nechce být viděn a rozebírán veřejností jako osoba či spisovatel.
Respektovat přání autora a kriticky zkoumat jeho dílo nikoli jako odraz autorovy duše je u Kundery zapotřebí o to více, že se sám hlásí k literární teorii, kterou můžeme nazvat smrt autora. V této teorii existuje jakýsi trojí vztah: dílo – autor – osobnost autora, přičemž osobnost bychom měli vypustit a autorovu práci zkoumat pouze jako literární prostředek. To si Kundera přál. Jeho romány jsou navíc vynikající po „technické stránce” práce s vypravěčem.
Filosofie v umělecké tvorbě
Kundera své romány nevysvětloval. Pokud by to dělal, značně by omezil mnohovrstevnatost, která je vlastní všem jeho dílům. Jeho romány lze číst různými perspektivami. Jednou z nich může být i politická rovina reflektující život v komunismu. Proti této interpretaci se Kundera sice ohradil, nicméně spíše proto, že ji nechtěl upřednostňovat. Stejně tak lze číst jeho díla jako milostné a mezilidské příběhy obyčejných lidí. Nesou však také hluboký filosofický rozměr a interpretovat Kunderovy romány touto perspektivou by jemu samotnému zřejmě bylo nejmilejší (jakkoli záměrně nechává interpretaci svých děl otevřenou).
Filosofický rozměr jeho románů a povídek, dokáže postihnout cosi univerzálnějšího a trvalejšího než rozměr politický, který zůstává uzavřen jako historická událost. A je to zřejmě univerzalita lidské situace, lidského prožívání, která Kunderova díla dělá ohromně populární například v Číně, Indii, Švýcarsku apod., kde by čistě jako historická reflexe komunistického režimu malého Československa jistě neměla takový ohlas. Kundera dokázal s důvtipem zachycovat to, jak myslíme, žijeme a prožíváme. Jeho postavy jsou obyčejní lidé, více či méně sympatičtí (někdy hulváti a sexisté) s otevřenou myslí, kteří se dostávají do tragikomických situací poté, co učiní zdánlivě neškodné rozhodnutí.
Literární kritik Jiří Opelík zdůrazňuje, v souladu s mnohovrstevnatostí Kunderových textů, že morální sdělení, které v nich lze vidět, není to důležité a to, proč jeho romány čteme. Je to především rovina filosofická, v níž jde spíše o kladení existenčních otázek bez jasné odpovědi. Kundera totiž ukazuje existenční problémy a staví se k nim z několika pohledů. Polemizuje s karteziánskou jistotou myslím, tedy jsem ( např. v povídce Falešný autostop), polemizuje také s jistotou svobodné vůle, když píše, že člověka často k rozhodnutí vede něco, co stojí mimo něj (např. v povídce Já truchlivý Bůh). Byl milovníkem esejistické tvorby, rád esejisticky přemýšlel a, jak o něm říká literární kritik Tomáš Kubíček, byl dekonstruktivistou, který se, v souladu s postmodernistickým myšlením, snaží bourat velké dobové mýty.
Číst romány a povídky Milana Kundery znamená ponořit se do lidské situace, emocí, absurdity, pocitu bezvýznamnosti (nikoli v negativním smyslu) apod. Lze říci, že každý si najde své a není na škodu se jednou za čas ke Kunderovým textům znovu vrátit a znovu je (i sebe) prozkoumat. Ze svého vlastního seznámení s Kunderovým dílem, jsem si provždy odnesla přesvědčení, že především smích je univerzálním pojítkem mezi lidmi a v těch nejabsurdnějších a nejtěžších situacích by nás měl vést ke vzájemnému otevření se v naší lidskosti.
Kundera a Česko
Milan Kundera zůstává oblíbeným a celosvětově známým autorem. Vede se nevážná polemika, jestli si ho mohou nárokovat Francouzi nebo Češi. Kundera Francii miloval, stejně jako nesporně miloval i svou rodnou zemi. U nás se často setkáme s mýtem, že se Česku zcela uzavřel, což však není pravda. Když odmítl poskytovat rozhovory, v Česku párkrát udělal výjimku. Když psal už výhradně ve francouzštině, měl své „dvorní české předkladatele” (poslední z nich byla Anna Kareninová). Fakt, že měl Česko rád dokazuje i to, že bude pohřben v Brně – po smrti jeho manželky Věry, která zatím zůstane žít ve Francii.
Zdroj obrázku: Svět knihy 2021: Milan Kundera – Život spisovatele | Moravská zemská knihovna v Brně (mzk.cz)
